předvečer. místo klimatizace jsem si otevřela okno. přes placebo slyším zvuky města. začíná se stmívat, skrz zeď cítím západ slunce. kdybych se trošku ohnula do boku, spatřila bych mizící slunce. temple street se začíná plnit a osvětlovat. miluju tuhle denní dobu. neexistuje nic kouzelnějšího než hlučné město těsně před tím než se úplně setmí. ani úsvit nemá takovou atmosféru.

kdybych měla o čem psát, nepsala bych o atmosféře města..

ale už teď si uvědomuji, že jednoho dne budu neskutečně ráda, že jsem si tohle někam poznamela. jakkoliv nedůležité se to teď zdá být. jednoho dne mi totiž tyhle západy slunce budou chybět.

původně jsem si myslela, že tenhle prodloužený víkend (pátek, sobota, neděle a pondělí) využiju nějak jinak než co jsem ho nakonec využila. včera jsem se dívala na různá videa a seriály, stahovala jsem hudbu a nedělala naprosto nic. pátek a sobotu už si nějak nevybavuji, a dneska jsem se velkou část dne učila chemii, která mě teď opravdu baví. v poslední době svůj čas taky trávím tím, že hledám různé střední i vysoké školy a dívám se na všechny možné obory a snažím se přijít na to co by mě mohlo v budoucnu bavit. je toho hodně, ale jaksi mi přijde, že v každém oboru vždycky najdu něco co mi zrovna nevyhovuje. a nebo nedokáži k danému oboru přiřadit profesi. ale v každém případě mi hodně pomohl tento web. ale mám jakousi jasnou představu a tím se řídím. zatím.

těším se na HK ART 08 ve čtvrtek a taky na new zealand film festival, který bude v hong kongu příští měsíc. a někde ve skrytu duše doufám, že se mi podaří dostat se do karlových varů tenhle rok. ale nemyslím si to.

těším se.

zrovna jsem si přistřihla vlasy o 0.5 centimetru. mám je dlouhý až do půly zad, suchý, ve spod kudrnatý. ideální vlasy na dredy. tak ještě rok. vám se to fakt nelíbí?

poslouchám michael franti. ekoaktivista, hippie. příjemná hudba. you can t bomb the world with peace. známý tím, že po světě chodí poslední pár let zásadně bos. nedávno natočil dokument v middle east, který zobrazuje bolest a trpení místních lidí. christ, it s been almost seven years. úplně cítím jak mě to strhává. v hloubi duše jsem hippie. dívám se na staré fotky mých rodičů a mám snad i pocit, že to mám dané v genech.

a zase jsem si vytvořila myspace account.

výmluva?

jídlo týdne: bílý jogurt. snědla jsem snad tři kila.

hudba týdne: buena vista social club. ještě pořád.

problém týdne: školství. ještě pořád.

kniha týdne: the story of psychology. zase jsem si uvědomila jak moc miluju řecko a jejich historii.

film týdne: nowhere in africa. další africký film. působivý film, v některých mi věcech tak blízký.

that s about it.

jubilejní stovka. to tu myslím ještě nebylo, vzhledem k tomu, že jsem všechny své ostatní archivy a zápisky smazala po každé, když jsem začala mít pocit, že je to k ničemu.

vrátila jsem se zpátky k pj harvey. v poslední době její hudba je přesně to co mi nejvíce vyhovuje. v poslední době se taky dost utápím v podivných myšlenkách. další rok a já ho pořád jen míjím na chodbě. vždycky jsem si myslela, že jsem jedna z těch, kteří s tím nikdy budou mít problémy. ale zdá se, že má přátelství s klukama mi stejně moc nepomohla. a zítra zase.

dodívala jsem se na čtyř dílný noble house. doporučuji všem, kteří by se chtěli alespoň na chvíli podívat do hong kongu a pak hlavně těm, kteří nemají dost pevné nervy na to aby četli knihu o 1300+ stránkách. it is worth a try.

opět jsem si vylezla nahoru na soho, do fringe club café. má nejoblíbenější kavárna v celém hong kongu. mají tam totiž jedno z lepších iced lemon tea ve městě a tak tam chodím speciálně na chlazený čaj. mám to docela daleko, ale i tak mě to baví. ale bohužel galerie o patro níž byla zavřená – připravují tam výstavu s tématikou malého prince. možná se tam stavím jestli budu přes týden stíhat.
ale jinak je šílené vedro. už ve dvě jsem se vrátila domů, ačkoliv je tam to nejkrásnější počasí jaké existuje, ale šílené vedro. a zavřeli mi jedno knihupectví, kam jsem chodila docela často. jste mě měli vidět jak jsem se tam asi 10 minut snažila dostat no matter what, ale zablokovaly výtah aby nejezdil do druhého patra. knihkupectví totiž zabíralo celé patro.

včera jsme koupili další filmy. o zábavu mám rozhodně postaráno. taky jsem začala režírovat do formy eseje jednu hru o dvou podivných postavách jež je potkají na osamocené autobusové zastávce v sydney uprostřed noci. hodně zajímavý příběh. zejména proto, že jedna z postav má rasistický pohled na svět a ta druhá postava je mladý, nic netušící pákistánec. zítra bych měla vybrat scénu, kterou budu zpracovávat. možná vám odhalím konec této single act story.

myslela jsem na ten příběh. na to jak skončil.

seděla jsem v parku uprostřed města. mezi mrakodrapy, mezi palmami. zvuky se ozývaly se všech stran ale já je neslyšela. soustředila jsem se na sešit v černé vazbě. park byl nezvykle opuštěný, ale přesně to mi vyhovovalo. kromě těch dvou babiček, které jsem viděla přicházet už z dálky.

šly pomalu. držely se jedna druhé. občas se zastavily uprostřed cesty aby si na něco ukázaly. aby si odpočinuly. po necelých pěti minutách došly k nejbližší lavičce. sedly si. ten pohyb mě úplně ohromil. ve stejnou chvíli, stejným způsobem. působilo to jako kdyby ten pohyb měly nacvičený. noha přes nohu. plátěné tenisky.

a pak si začaly povídat. debatovat. slyšela jsem je hlasitě a jasně, a kdybych uměla čínsky možná bych jim rozuměla. zamyslela jsem se nad jejich příběhem. prožily si kulturní revoluci? měly nějakou rodinu? zbyl jim ještě někdo? v hlavě se mi začal odvíjet smutný příběh. takových jako ony bylo mnoho.
když jsem pak znovu vzhédla, už tam neseděly. nepochopím proč jim trvalo tak dlouho dostat se k lavičce, aby pak během několika desítek sekund dokázaly zmizet úplně.