Rozhlížím se po svém pokoji a ačkoliv jsem v něm relativně spokojená (je šíleně malý), říkám si V čem to sakra žiju? Ale ne proto, že by se mi tu nelíbilo.

Nad pracovním stolem mám nalepené černobílé fotky různých punk-rockových skupin, pár fotek mých rodičů z 80. let, tři mé vlastní fotky z různých období a rozvrh. Dívám se na to každý den a připadám si jako kdybych před sebou měla nějaké umělecké dílo. Ale přitom to tak vůbec není. Obyčejný stůl, na který se mi se vším všudy vejde pouze laptop a pár hrnků kávy, které pravidelně sbírám a nechávám prázdné na stole po několik dnů, pro mě představuje místo kde trávím většinu času pokud jsem doma. Ale jinak vlastně nic. Těmi hrnky rozčiluji rodiče, to je mi jasné. Vedle stolu mám okenní parapet, který mi slouží jako jakýsi pomocný stůl a police, protože jinak bych se nevyznala v bordelu, ve kterým si tak uvolněně žiju. I tím rozčiluju rodiče. Zrovna teď se mi na parapetu valí různé brožurky a plakáty k HKIFF, několik periodických tabulek, protože mě před jistou dobou začala z neznámého důvodu bavit chemie (ten neznámý důvod je obsese s House), pod tou vrstvou papírů, rozpoznávám několik druhů oblečení, vedle toho je nedopitá sklenka bílého ze včerejška a podivný kus ovoce, který začíná získávat nahnědlou barvu. Bordel. Že se s tím vůbec vytahuju.

Napravo od mého stolu je nudná postel, na které se už přes 15 let válí plyšový pes, kterého jsem dostala k druhým vánocům a bez kterého neopouštím hranice. Tedy v poslední době jsem to začala dělat, protože už nemám takovou potřebu ho všude tahat, ale obecně jde se mnou úplně všude.

Poslední část pÅ™edstavují dvÄ› nesourodé police, které obÄ› stojí v nepratickém úhlu a poloze, ale jinak by to neÅ¡lo, protože by se neveÅ¡ly do pokoje. Ty police slouží jako moje skutečná vizitka, ne ten parapet. Plné knih, filmů a hudby, různých desek se Å¡kolními materiály, celá sbírka čísel hudebních magazínů, nikdy nepoužité akrilové barvy, sirky, hrací karty, muÅ¡le z Nového Zélandu, kterých se v nejbližší dobÄ› zbavím, protože mi pÅ™ijdou jako úplnej kýč vedle tÄ›ch Lucky Strike sirek. UprostÅ™ed v polici, jako vůdci, tÅ™i černé deníky nadepsané stříbrným perem. Dole dvÄ› mé krabice od bot – jedna sytÄ› oranžová Nike, druhá temnÄ› modrá se známým Converse logem – plné vÄ›cí, které se mi nikam jinam neveÅ¡ly. ÄŒernobílé fotky, které jsem si vzala, když jsem poslednÄ› byla doma v Chorvatsku, fotky, které jsem si vzala jeÅ¡tÄ›, když jsem prvnÄ› odlétala do Hong Kongu a pak fotky, které jsem nabrala nÄ›kde tady. V tÄ›ch krabicích taky skladuji plno vyschlých fixů a propisek, které už nikdy nebudu používat a které čekají až je vyhodím. Vedle krabic je kovová nádoba z Ikei, jež pretéká mincemi z různých zemí a ze které pravidelnÄ› vybírám peníze na metro a na kávu.

Ale až na všechny tyhle věci, můj pokoj je úplně prázdný. Zhruba před rokem, když jsme vystěhovali pražský byt, jsem se totiž zbavila všech svých věcí. Nezůstalo mi nic. To samé udělám až se budu stěhovat z Hong Kongu. Nechci nic tahat. Nemá to smysl a nehodlám si na tom stavět svůj život.

Nesnáším bordel. Ale jsou dva druhy. Jeden druh je to shnilé ovoce a hrnky od kávy, které uklidím v hodně brzské době (tudíž ani není čas na to aby mi vadil) ale pak je ten druhý typ bordelu, který obnáší staré, nepoužívané věci nahromaděné jako v nějakém romském skladě. Ten nesnáším. Ale jen škoda, že to nebude tak brzy co se ho zbavím.

Děkuji Skalain za inspiraci a Norah Jones za relativní pomoc při psaní.

Víkendy trávím doma. Týdny trávím doma. Už dlouho jsem nebyla v kině, v galerii, či jenom na pláži. Nechápu proč. Úplně jsem ztratila chuť chodit ven. Včera jsem dokonce odešla domů v devět po jedné vypité Margaritě. Normálně bych zůstala do rána. Spát jsem šla v jedenáct. Probudila jsem se k páté hodině ráno a do sedmi nemohla usnout. Po každé, když jsem otevřela oči venku bylo o odstín světleji. V sedm jsem opět usnula. Vstávala jsem jako polámaná.

Dopoledne jsem strávila na internetu, část odpoledne taky. Pak jsem odešla nakoupit. Samozřejmě jsem koupila jenom zbytečné věci. Uvařila jsem si kávu a za poslechu Placebo se teď snažím dopsat opravit essay o válečné poezii. Bavilo by mě to, kdybych se dokázala rozhoupat a začít psát. Musím dokončit prezentaci, nerozbít vejce a napsat editorial do historie. Měla bych se ještě podívat na nerovnice ve slovních úlohách. Jesus.

Nemůžu se dočkat až ten týden, který ještě ani nezačal, skončí. Už chci být pryč.

Držím se svého rámečku. Své černobílé jednoduchosti. Držím se podivných titulků a obsahu, který na první pohled zeje prázdnotou. Na první pohled. Nedoporučuji vydávat se do archívu. Když na to přijde tak jsem obětí Stockholm Syndrome. Klasika. Suché významy. Lidé se nemění. Ani já. Ani Patti Smith. Jednoduchost zvítězila. Přesně jako minulý rok. Za týden odlétám pryč. Za týden vyprší tato doména. Mám až příliš milé hostees na to abych to tu nechala vyblednout. Chtělo se mi napsat Tak za týden, přitom jsou to dva týdny. Dělá se mi zle z vlastních slov. Chtěla bych jen zmizet.

Z posledních dnů mi moc v paměti neutkělo. Hodně jsem spala. V jiném světě, v klidu. Nic se mi nechtělo. Nesnesla jsem pohled do světla. A už vůbec ne pohled do vlastní tváře. Růžové prášky pomohly. Pomohly hodně. Pak jsem se konečně probrala jako políbená. Změny. Přijde mi to až příliš jednoduché. Jako kdybych se vzdalovala sama sobě. Začala jsem se věnovat studiu, nebo alespoň to tak vypadá. Z neznámého důvodu mě zajímají témata, kterým jsem se před tím vyhýbala. Libuji si v nových věcech. Objevila jsem nový stereotyp, jiný. Při psaní mě doprovází Leonard Cohen. Opět jsem si vzpomněla na kanadské lesy, horkou čokoládu a vycházející slunce na obzoru. Nový den.

Nový obzor. Nové začátky.

Tak za dva týdny..