Tak co se mi stalo. Tři dny jsem ležela v posteli s migrénou a spala. Tři dny v kuse. Přes 30 hodin. Spánková porucha? Včera jsem se nakonec donutila jít k doktorce. Někam na Nathan Road, do takové hnusné budovy plné smrdících číňanů nad 65 let. Vážně super. Ale za to, že jsem byla tak hodná v čekárně jsem dostala Brufen a ten pomohl. Tudíž jsem si za odměnu hned pustila House, jelikož mě už tak nebolely oči ani hlava. I ten pomohl. A ten humor..

Mám ještě týden na to abych dokončila veškeré resty do školy, protože pak budu pryč a už nebude čas na jakékoliv dokončování, vzhledem k tomu, že semestr končí ve středu devatenáctého. Vážně nechci nic dodělávat v úterý večer. A jinak v květnu půjdu, hopefully, na příjmací testy na jinou školu. Už se těším.

A v pátek Santana. Boo hoo.

To s těma spánkovejma poruchama nebyl žádnej vtip. Naprosto vážná věc. Včera odpoledne jsem usnula na pět hodin s šílenou bolestí hlavy a očí. V deset jsem se probudila, shlédla asi čtyři episody čtvrté řady The O.C a šla spát zase ve dvě ráno. Přes týden spím pouhých pět, nebo šest hodin a o životě mě udržuje káva, které piju až příliš. Zjistila jsem to včera, po té co jsem nevypila tu svojí odpolední a nebyla schopná zůstat vzhůru. Coffee addiction is a mental disorder. O víkendu mi nezbývá nic jiného než dohánět 14. hodinovým spánkem. Žiju šíleným stylem. Za pár dnů se vrátím k House. Docela mi chybí.

Jinak jsem zjistila, že všechno se teď děje na Balkáně na mě nemá skoro žádný účinek. Něco, co jsem se snažila vysvětlit Australanům. I was born someplace, but it doesn’t mean I’m proud of it. Zjistila jsem, že je to zbytečné. Nechápu to. Nechápu lidi, kteří stavějí svůj národ před ostatní národy. Co má jako bejt?. Všichni jsme součástí stejného sviňstva. Tak proč to ještě ke všemu podporovat?

V životě se mi dějou takové podivné změny. Líbí se mi to. Začala jsem se pravidelně učit matiku, úkoly si dělám se všemi postupy, učím se chemii a baví mě to. Vytáhla jsem biologii pro gymnázia, kterou jsem si dotáhla ještě před dvěma lety z Prahy. Nevím co se děje. Taky jsem se docela rozepsala. Za poslední dva dny jsem napsala asi 8000 slov. A nebylo to do školy. Dneska jsem si to vytiskla a pustila jsem se do editování. Možná se někdy dostanu i k tomu, že to všechno opravím, přepíšu a hodím na net. Ale víte jak to se mnou chodí, takže ne.

Mimochodem, Oscars mě tenhle rok zase nasrali. Ale musím uznat, že ty čtyři Oskary co si odnesli bratři Coenovi si myslím, že si zasloužili. A to jsem ten film ani neviděla. Taky mě potěšilo ocenění Once Couple.

Od té doby co jsem zrušila komentáře, píšu skoro denně. Od té doby co slyším jenom ticho mi všechno jde nějak lépe. Vrací se mi chuť učit se, studovat, vědět. Ráno vstávám bez palčivé zlosti. Dneska jsem dorazila do školy o deset minut dříve než co máme stanovené jako ideální dobu na dostavení se do školy. Ještě předtím než jsem vůbec seděla v metru jsem však v sobě měla už dvě kávy. Snažím se sama sebe zastrašit tím, že si záměrně vyhledavám studie o negativním vlivu kávy na organismus. Ale nepomáhá to. Nepomáhá nic.

Stále sleduji House. Na YouTube si vyhledávám oblíbené scény a hlášky. A teď je skoro půlnoc. Jakmile dopíšu essay o druhé světové válce a poezii z tohoto období, pustím si další epizodu. Když už mi přestaly ty potíže s ranním vstáváním, tak toho využuju. Hah.

A ty Základy Psychologie se ukázaly být hodně špatnou volbou. Skutečně jsou to jen základy. Smart ass. Zítra si to namířím do knihkupectví a pozítří do knihovny.

Měla bych si vyhledat spánkové poruchy a zjistit, kterou trpím. A nebo mental illnesses. By ste se divili kolik lidí je vlastně mentálně nemocných – a nerovná se to jenom demenci. A nebo taky ano. Začala jsem číst jinou online literaturu. O jiných životech, o jiných věcech. Méně o těch osobních, víc o kultuře. Víc mi to dává. Měla bych si předplatit radpishare, alespoň na rok. Pak bych se někam posunula a nemusela bych koukat na hodinky a odpočítávat minuty. Tolik hudby, tak málo času. Nové moto. What’s the motto with you? Konečně mířím úplně opačným směrem než minulý rok. Ale pořád jsem ještě nedočetla Suicides. Je tu nějaký lék na rychlejší čtení a lepší koncentraci? Nutně ho potřebuju. Protože mám problém. First stage.

Zítra zpátky do školy. Být sophomore je docela vážná věc. Hlavně, když vůbec nevíte jestli se dostanete tam kam chcete. Když vůbec nevíte jestli se budete držet toho jak jste začali a nebo se zase vrátíte zpátky na začátek. Life sucks, and then you die. Tibby!

Krom toho, že se znovu dívám na House, čtu Základy Psychologie. Tolik pravd, tolik lží. Stejně se pak jen stačí podívat dolů a během několika sekund zjistíme o dotyčném úplně všechno. Nejsou to vlasy.

Sometimes, I’m bored.
Sometimes, I’m lonely.
Sometimes, I wonder what it all means.

Je špatné poslouchat Massive Attack? Možná je to dokonce unethical poslouchat hop a přitom mít plakáty a fotky rockových hvězd ze Seattlu, stát Washinghton. What up, man? Řeším hudební etiku. Vstala jsem před dvaceti minutami. Bude půl jedné. Etika.

Rodiče vytáhli půdorysy našeho nového bytu, který je v Praze. Tentokrát na trvalo. It’s for real. Kam chceš postel? Jsem z toho taková huh?, konečně jsem se tady zabydlela. Konečně jsem se dostala do stádia, kdy nikam nechci. Chci být tady. Jasně, nic to neznamená. Možná, že já se do toho bytu s nima nakonec ani nenastěhuju. Co ty víš. Ale už jen ta představa, že budeme zase bydlet na okraji Prahy mě děsí. Děsí. Je to jako béčkový horor.

Jsme si víc podobné než jsem si myslela. Ale jako ty v budoucnosti nikdy nebudu. Houseisms se mi dostávají do krve.

Není náhodou divné, že se starám o americké prezidentské volby místo těch českejch? Do dneška jsem ani nevěděla, že se něco takového koná. Ale jasně, nikdy jsem nebyla tak dobrá v matematice. Protože jinak bych si ty roky asi spočítala.

Skoro jsem se vyléčila. Dnešní den trávím opět doma, s čajem a Romantismem. Baví mě to. Opět nacházím smysl v písmenkách, datech a obrazích. Studuji dějiny všeho, jak jsem vždycky chtěla. Spojuji si jednotlivé poznatky do souvislostí. Člověk si musí vždycky klesnout na dno, aby mu věci začali dávat smysl a vážil si jich. Vytvářím si vlastní mind maps, které mi poslouží v budoucnosti až nebudu vědět kam dál. Až nebudu vědět co ještě. Návrat je totiž neodmyslitelný a každým dnem je čím dál víc vidět na obzoru. Horizont se mi zvětšuje a zmenšuje jako vlna. Musím něčím vyplnit ten prostor.

Začala jsem si psát poznámky z Paint It Black, stejně jako jsem to kdysi dělala s White Oleander. Mé knihy moudrosti. Měla bych se někdy tenhle rok pustit do klasiky a ruských spisovatelů. Možná konečně zjistím, co mi chybí. A nebo jen zjistím, že to není můj šálek kávy a že radši dám přednost sarkasmu a ironie novodobých autorů.

A nebo mi chybí něco úplně jiného a hledám ve špatných oblastech. Možná taky jenom hledám výmluvy, abych mohla každý den napsat pár odstavečků označených datumem, o něčem co mi za pár týdnů stejně nebude dávat smysl, protože budu někde úplně jinde. K čemu mi to vlastně je? Self-criticism a self-destruction se od sebe hodně liší.

Rýma si mě pořád drží, teplota už ne. Umírám. Dvakrát denně polykám žluté tabletky proti kašli. Lidi většinou ani nevědí kde ta města jsou, ale hlavně, že mají co říct. Cituji Big Lebowskiho a House. Odpoledne jsem měla špenát s řízky a Little Miss Sunshine. Umírám.

Mám prázdniny. Nemám co dělat. Učím se. Tedy myslím si, že se učím. Měla bych se pustit do toho úkolu z Arts a History. Dva mé oblíbenené předměty přece. Nesnáším fyziku. A matiku, ale máme dobrou profesorku, takže žádnej průser. Proč se tady bavím o škole, když ti zrovna začali prázdniny jen co skončily?

Nedávám smysl. Potřebuju svojí dávku Vicodinu.

Moleskine jsem neotevřela asi už dva týdny. Jsem teprve na třetí straně a začala jsem prvního ledna. Mám strach. Už to začíná být až příliš, ale zase na druhou stranu teď píšu nějak pravidelně do blogu. Každý den dokonce. Diagnosis?