Pohltil mě totální writer’s block. Nejsem schopná dokončit stránku, cokoliv dopsat. V hlavě jako bych měla prachobyčejné prázdno. Připadám si jako kdyby mi amputovali ruku, mysl. Hrabu se sama sobě v mozku v naději, že vytáhnu něco co ve mě vyvolá průjem slov a myšlenek. Nic. Jako bych se hrabala v písku a hledala staré mince. Už to trvá docela dlouho. Vlastně od té doby co mi začaly prázdniny. Zrovna, když jsem měla nejvíce času se psaní věnovat. Nic. Pořád nic.

Všímáte si té mizérie? A to ticho je ještě horší.

Samota netíží tolik jako prázdná slova.

Druhý ročník jde zatím docela dobře. Zrušili nám středeční assemblies, což mě neskutečně těší. Už nemusím sedět hodinu v auditoriu a poslouchat kecy o tom jak musíme dosahovat těch nejlepších výsledků a jak každej kdo nemá školní tašku dostane hodinu či dvě po škole. Což mi připomíná, že jsem dneska dorazila do školy o dvě minuty dříve a hned u schodů si mě odchytil zástupce (kterej mimochodem má úplně stejný knír jako Hitler) a poručil mi abych se zapsala do notýsku od jednoho z prefektů, kteří tam stali jako vojáci a čekali na rozkazy. Posměšně jsem se těch dvou zeptala jestli se můžu zapsat pod falešným jménem. Pohotově odpověděli, že ne. Tak dobrá, řekla jsem a zmizela jim dřív než se mě stihli na něco dalšího zeptat. Prefekti. Stejně tak by tam mohli postavit dva sloupy. Signed as Oscar Wilde.

A jinak mám zjistit jak shodit vejce ze dvou metrů a nerozbít ho, mám vysvětlit ostatním co je to Czechoslovakia, ex-Yugoslavia a Austria-Hungary. Bavím se. Dnes večer mám na programu člověka jménem Gavrilo Princip a jeho vliv na světové války a válku v Middle East. To byste se divili.

Řekla bych, že je všechno v pořádku. Až ten writer’s block, kterej si mě drží od začátku roku a nehodlá pustit.

Chyba serveru. Došlo k nechtěnému vymazání souborů, které slouží k provozu webu. Ten den offline jsem využila k provedení několika změn. Komentáře nepotřebuji, nechci. Chceš mi něco, napiš email. Zabere víc času a víc toho řekneš, takže laskavě volte pečlivě slova. Kývání nepotřebuju.

Nemám vůbec čas. Teoreticky řečeno. Musím se hodně učit. Tenhle rok mám takovou menší maturitu, tudíž už teď se připravuji a učím. Opravdu. Z nějakého důvodu školu tenhle rok beru daleko vážněji. Muselo to přece jednou přijít. Ten náraz hlavou do zdi. Dost už. Opět jsem zjistila, že učení mě vlastně baví, ale taky že jsem nekonečný odkladač a že jsem vypadla ze cviku. Kromě toho, že jsem si předhodnotila některé priority (například třeba to, že do české školy se vrátit nechci, což jsem předtím považovala za věc, kterou až na to přijde nebudu moci změnit), jsem si také uvědomila, že to psaní, kterým trávím většinou svého volného času bych konečně měla přesunou do dalšího stupně. A tj. věnovat se psaní ještě více než doteď a hlavně dokončit texty, které rozepíšu. Za poslední dva roky jsem toho dost dobře nebyla schopná. Na disku se mi doslova válí přes deset různých rozepsaných příběhů, které mají myšlenku, ale žádný děj, ačkoliv ten děj nosím v hlavě neustále. Chci dopsat to co mám v ruce teď a rozvinout ještě daleko více. Kdy jindy, pokud ne teď?

Automaticky jsem se pak totiž zamyslela i nad svým psaním tady, nad formou tohoto webu. Nad obsahem. Obsah, který se ukázal být úplně zbytečný. Různé pod stránky, které nikomu k ničemu nejsou, protože nikdo nevidí tu skutečnou tvář. Budu pokračovat jako dosud, ale bez té omáčky okolo, bez komentářů, bez pocitu povinnosti vůči tomu co tvořím, píšu nebo dělám. Mám pocit, že potřebuju dát svým věcem, svému životu daleko větší smysl než má teď. A díky bohu, ten smysl už dávno nevidím jenom v obrazovce a IMs. Stal se z toho jenom zvyk, kterého se chci částečně zbavit. Už nemám tak silnou potřebu vracet se zpátky, už dávno netoužím být tím čím jsem byla před rokem, nebo před dvěmi. Spousta věcí je za mnou, věci, které mě ovlivnily neuvěřitelným způsobem. Zkušenosti, které mi otevřely nové dveře, nové možnosti. Teď však mám pocit, že mám před sebou další, ne dveře, ale doslova obrovská vrata, která se otevírají automaticky pokud člověk splňuje určitě podmínky. Metaforicky řečeno, ale ve skutečnosti je to pravda slovo od slova. Těším se z toho, těším se ze všeho co mám. Už jako bych nenesla žádnou tíhu. All was well.

Jsem trošku nastydlá, trošku nervózní, trošku divná z toho, že zítra zpátky do školy. Ale díky všem svatým jdu až odpoledne. Uvítání, nějaké ty knihy do ruky a ve čtvrtek na tvrdo od osmi:dvaceti. Nestěžuju si. Zatím.

Mám jakýsi plán, což je jediné co mě teď drží nad vodou. Přestala jsem se dívat na filmy jak jsem původně chtěla, protože jsem zjistila, že je to až moc. Místo toho jsem si koupila The Virgin Suicides. Třeba se něco naučím. Jinak jsem se začala učit (číst si) dějepis. Na zkoušku v Praze. Ale ještě nevím kdy poletím. Sotva jsem se vrátila. Měla bych taky napsat nějaké povídkové líčení s charakteristikou na dvě A4.

Stahuju fotky, ukládám, řadím, píšu, sleduju jeden seriál za druhým (Brothers & Sisters, Felicity, House), dívám se na všechny možné trailery, případně si některé přehazuju do iPodu na zítra. A o víkendu bych chtěla vylézt ven s foťákem. I když v poslední době jsem začala digitál upřímně nesnášet. Další plány. Placebo. PJ Harvey. Patti Smith. Piss Off.

Jiho-východ čeká.

Pondělí. Další týden pryč. Za týden zpátky do školy. Uniforma, nekonečné kávy, eseje, čtení, obědy ve smrdící kafeterii a každý den do čtyř. Od osmi do čtyř. Nechci vidět jak to bude vypadat třeba za rok, až bude čas na HSC. Musím přiznat, že dva měsíce volna v zimě, jsou mnohem lepší, než dva měsíce v tropickém létě. Upřímně řečeno bylo by nám to k velkému hovnu, vzhledem k tomu jaké počasí tu v létě bývá. Přísný déšť, jak jsme to kdysi nazvali. Netěším se na léto. Tady je totiž úplně jiné. Neužitečné.

Dočetla jsem Janet Fitch. Konečně. Vzpomínáte si na mé období Bílého Oleandru, vstávání v poledne a každodenní dívání se na stejnomenný film? Je zpátky, ale tentokrát v novější verzi. Lepší. Nedávno jsem viděla The Assassination of Jesse James by the Coward Robert Ford, což je tak dlouhý název filmu, že se mi to ani nechtělo psát. A teď se dívám na seriál Brothers & Sisters, který mě neskonale baví. Untypical American Family of 21st Century.

A zase jsem se vrátila ke svým starým kolážím.

Unplugged už tedy vyšlo, teď čekám na About a Son. No představte si to, zase uslyšíme ten slavný hlas. A jinak nevím. Pořád se motám v tom samém kruhu. Denně chodím na nákupy, občas vyjdu ven jen tak sama pro sebe, projít se na Star Avenue a zase zpátky přes slavný The Peninsula Hotel. Jen abych se mohla zas podívat na Rolls-Royce. Vzpomínám jak jsem tam s kamarádem kupovala LV hodinky. Oba v roztrhaných džínách, tričkách a nějakýma směšnýma čepicema na hlavě. Já se svojí taškou. Všichni na nás jen čuměli. Nemůžu se neusmát, kdykoliv jdu kolem.

Tenhle rok jsem si Hong Kong oblíbila z jiného důvodu. Kamkoliv jdu, všude jsou samé vzpomínky, vyřezané do betonu. A já vždycky jen jdu a usmívám se. Tak chodím, s úsměvem na tváři. Nic falešného. Tolik různých lidí jsem tu poznala a jelikož jich bude ještě víc, nemám vůbec žádnou chuť jít někam jinam. Proto ten zběsilý spot před několika dny.

Dneska jsem se stavila ve Starbacksu, ve kterém jsem nebyla už pár měsíců. As usual? Zeptal se mě chlápek za kasou.

Yes, as usual. No cream, just plain. Just plain world. Nothing more.

Nevím čím bych se mohla správně obhájit. Existují vůbec ta správná slova na lidské chyby? Vlastně jsem to tak trochu čekala. To pohlcení celé mé osoby. Černá díra, znova a pořád. Jsem vlastně tam kde jsem začala před mnoha lety, zase hledám tu svojí cestu. Už zase vím čím nechci být. Zase jsem zjistila, že mi to celé bude úplně k ničemu a že jediné co můžu udělat je věnovat se sama sobě. Číst, učit se, studovat, poznávat. Do toho Mozart. Fegmatický melancholik v podobě perfekcionisty, kterej si libuje v bordelu a pohozených šlupkách od banánů na zemi. Ano, já. Překvapivě. Zítra už tu třeba vůbec nebudu, zatím co zbytek světa se bude topit pořád v těch stejnejch sračkách. A nakonec nejsem ani jedno.

Bez života každý den. Pravidelně teď chodím spát v pět ráno, vstávám kolem druhé. Káva, instantní polívka. Paint It Black. Psaní, další řádky, další slova. Existuje možnost splnit si své sny? Nemůžu najít ten citát, kterej v sobě měl odpověď. Odpověď, kterou jsem si desetkrát přečetla a snažila se zapamatovat, abych se pak stejně ráno vzbudila a nevěděla o co šlo. Zapomínám na své sliby. Polská cinematografie vystihuje veškeré mé nálady. Ta depresivní země.

Jen mi prosím neříkejte, že mi rozumíte.