Poslední Bilantaine jsem psala v roce 2005. To mi připomíná, že jsem sem chtěla nahodit texty ze všech předchozích let. Ale to nemůžu. Pouštím si tu rozličnou hudbu, abych se dostala do správné nálady. Neustálé myslím na Heavier Than Heaven, myslím na to jak to celé skončilo. Mám totiž pocit jako kdybych se na svůj život dívala očima někoho jiného. Nevím jestli je to základ při psaní bilance. Nejsem si jistá, čím bych měla začít. Nevím jak správně začít, abych se vyjádřila správně a přesně tak jak chci. Začátek tohoto roku byl nejtěžší.

On The Roof of ’89
První leden byl pravděpodobně nejhorším dnem z celého roku. Chtěla bych se toho pocitu konečně zbavit a zapomenout na to, protože už prostě nemám sílu něco někomu pořád dokazovat a snažit se. Já se skutečně snažila, ale dneska končím. Je mi jedno co bude, protože historie se opakuje tak i tak. V ten den jsem potřebovala psát víc než kdy předtím, ale bohužel jsem se nacházela uprostřed půlročního (nechtěného) intermezza a psát jsem nemohla. Padlo rozhodnutí pořídit si konečně svojí doménu. Ale žádné výkřiky do světa se nekonaly. Toužila jsem jen zmizet a už se nikdy nevrátit. Sral mě celý svět. A tak jsme se definitivně vystěhovali z Prahy a natrvalo se vrátili do Hong Kongu. Obnovila jsem si své vlastní kořeny v Chorvatsku a zjistila jsem, že to městečko, do kterého celý život jezdím je mým skutečným citovým domovem. A že se tam budu vracet vždy. To byla jediná věc, která dokázala uklidnit bouři. Taky jsem si myslela, že je to naposledy co uvidím Prahu.

You’re In High School Again
V únoru jsem se vrátila do školy. První ročník střední. Australian International School Hong Kong. Zelené uniformy, vojáci místo spolužáků. Byla jsem šťastná a nasraná zároveň. Chtěla jsem zpátky do školy, ale po svém. Vždycky všechno po svém. Bylo mi z toho zle, protože jsem si myslela, že ten systém je celý špatně. Že se tam nehodím, že tam nemám co dělat. Nechtěla jsem tam být. Začaly potíže, semnou, se školou, s chováním. Bylo to takové to typické období nasraného teenagera, který měl pocit, že ztratil všechno, kromě své naivity. Krušné časy.

Burn Australian Flags
Nesnášela jsem všechno a každého. Škola mě srala, všechno co jsem dělala.. měla jsem pocit, že to nemá žádný smysl. Známky se zhoršily. Všechno se zhoršilo. Upřímnost. Pořád jsem jen zaobírala tím, že nechci chodit do školy. Že nechci nic z toho co mám. Bylo to peklo. A nutně jsem zase chtěla a potřebovala psát. Psát tak, abych to někde mohla vidět a číst si k tomu komentáře z druhé strany. První týden v březnu jsem si konečně koupila doménu a prvním zápisem v novém byla bilance intermezzo období. Není to klišé? Jako kdybych se pořád jen vracela zpátky. Týden jsem byla na hikingu a byla to pravděpodobně moje nejlepší škola v přírodě. Znovu jsem zjistila, že mé hranice jsou ještě dál než jsem si myslela.

Candy, Puppies, Love
Duben je měsíc, který označuji jako náš měsíc. A to jen proto, že tři členové z rodiny mají narozeniny. Oslavila jsem tedy šestnáctiny, cítila se šťastně a zároveň jako ten největší idiot. Nesnáším totiž hehehe puběrťačky a zrovna tehdy jsem si začala připadat jako jedna z nich, i když jsem si celou dobu zakládala na tom abych taková nebyla. Můžu se tomu jen smát. Hehe.

Too Many Humans
Skoro prostřední měsíc roku se vyznačuje tím, že v Hong Kongu začíná být teplo, dusno a jednoduše léto. Těšila jsem se až ukončím první dvojsemestr a až budu mít prázdniny. Byl dohodnutý přílet mého kamaráda z ledna. Snažila jsem se být úplně cool a jako, že nic. Černá kronika se však plnila dalšími stránkami. Bylo to jedno z mých nejvytíženějších období, co se týče psaní. Psala jsem pořád. Do dnes i to tempo celkem udržuji.

Didn’t Love Him Enough
V červnu jsem dostala své první vysvědčení na střední a ukončila tím první dva semestry, výsledky však nebyly dobré. Rozhodla jsem se, že budu školu brát vážněji a že se tomu budu věnovat, protože jinak se nikam v budoucnosti nedostanu. Pořád jsem na to myslela. IB diplom skutečně chci a potřebuju. V posledním týdnu měsíce pak přijel můj kamarád, na kterého jsem se střídavě těšila a pak zase ne. Nebyla jsem si jistá jestli ho tu chci. Ale věděla jsem, že všechno co bude nadcházet, bude v skvělé a dokonalé. Bylo to všechno úplně dokonalé. Užívala jsem si prázdniny a hlavně osobu, která přijela zrovna ve chvíli kdy jsem chtěla a kdy jsem to potřebovala. Na přelomu června a července jsem měla pocit, že se všechno obracelo k lepšímu. Láhev červeného, zmrzlina v šest ráno a déšť mi dávali takovou naději. Samozřejmě to celé bylo úplně o ničem. Zase. Zbytek dnů jsem strávila před televizí, v kině, s knihou a nebo jsem se učila. Ta prázdnota, která následovala poté byla šílená. Jeden den jsem byla na ulici. A skončil Harry Potter, na to mám taky jednu nádhernou vzpomínku. Byla jsem na koncertě The Cure, ze kterého jsem se vrátila značně zklamaná, ale nebylo to hudbou.

The Richard Nixon Library
Zbytek světa měl v srpnu prázdniny, jen my, zelení vojáci z Australské školy jsme byli zpátky ve škole. V červenci a v srpnu tu většinou prší a je období monsoonů a být venku se prostě nedá, tudíž mi to ani moc nevadilo. Rozhodně jsem tenkrát o něco víc zvýšila své tempo ve škole. Opravdu jsem chtěla vylepšit si známky. A tak jsem se snažila. V srpnu jsem na webu nenapsala ani řádku, v archivu mám takovou jednu velkou díru. Skoro nic si nepamatuji, musela bych se podívat do popsaných listů. Nechce se mi. Nechám to prázdné, protože to tak bylo. Prázdné.

Brush Your Teeth
Září je můj oblíbený měsíc. Měsíc kdy všechno začínám vnímat a dělat jinak. Byla jsem týden sama, jelikož mamka odcestovala do Evropy, táta naopak do Číny. Ten osamocený týden jsem strávila s Kmotrem do rána, hodně jsem psala a ze všeho nejvíc jsem si neustále pouštěla Unplugged in New York. Ten kdo si to album v životě nepustil celé, nebo to neviděl v MTV či na DVD přichází o hodně, to vám řeknu. A mnoho dalších věcí, neustále jsem citovala Kmotra a vzpomínala na září 2006. To co bylo tenrkát bylo být jenom tenkrát a jenom jednou. Všechno to souvisí ze začátkem příběhu, jak jinak. Pathetic bullshit.

Little Monster Inside
Z října mi nejvíce v paměti utkvěla návštěva známých (bývalá učitelka z ještě bývalejší školy kam jsem chodila přes více než šesti lety..), která měla pro mě úplně jiný dopad a konec, než jsem si původně myslela. A pak druhého přišla na řadu má další osamocená tradice “Film hodný Oscara se špatným načasováním”. Nemůžu popsat ten význam, ale hodně se toho dělo. Hodně jsem vzpomínala, hodně jsem řešila Prahu, hodně jsem řešila všechno. Radost mi udělalo zjištění, že vychází Unplugged DVD. A také proběhla akce, kterou jsem nazvala nekřesťanská neděle. Hodně jsem chodila na své místo k břehu u lodí, přímo s pohledem na Hong Kong Island, kde jsem psala své myšlenky o nadcházejícím období zimy. Mělo to nějaký všeobecný dopad na mé psaní. Padlo také rozhodnutí koupit byt v Praze, přičemž se mi hned v zápisníku objevily první nápady a možné barevné kombinace. Opět jsem cosi začala plánovat. Skončily mi další prázdniny. Říjen byl mým takovým citovým prázdnem, kdy jsem po nocích psala dopisy Kurtu Cobainovi o tom jak nesnáším MTV.

A Reason to Smile
Začala jsem sledovat Felicity a to způsobilo, že jsem se vrátila ke svému dávnému snu přestěhovat se do NYC. Dokonce jsem na tom začala trošku pracovat. Zdály se mi různé divné sny. Zdálo se mi spoustu divných věcí. Sama nevím o co šlo. Pořád jsem myslela na to jak s mámou poletíme do Evropy. Těšila jsem se na to. Těšila jsem se jak to všechno bude super.

A Leonard Cohen Afterworld
A pak zničeho nic, poslední měsíc. Poslední týden školy, dohánění všeho co se dalo. Pak balení, odlet, přílet, stěhování do bytu, práce, učení, první zkouška, odjezd na tři dny na Slovensko, konečné setkání s mooney a maraton Pána Prstenů, návrat zpátky autobusem, představení Dronte etc., setkání se Skalain, druhá zkouška, kino, filmy, hudba, koncert Joe Cocker, Andy, Dijana and spol., cesta do Chorvatska autem, přespání ve Slovisku, další kilometry na prázdné dálnici, Štědrý den, krásné počasí, procházky, fotky, Primošten, cesta zpět, přespání v polovině cesty mezi Brnem a Prahou, zasněžené ráno, káva s cukrovím, pak zase Praha, procházka od Václaváku přes Malostranskou na Kampu až na Staromák, svařák a zmrzlé ruce, poslední večer setkání s dalšími mnohými lidmi, včetně jednoho herce z Harryho Pottera. A pak poslední den, guláš, krmení labutí a odlet do Hong Kongu. V té době už jste mohli číst krátký spot z letiště. Jsme tam kde jsem skončila.

To objetí bylo nicneříkající, ale krásně roztomilé.

Čtyři hodiny ráno. Tohle se dalo čekat. Jsem zpátky v Hong Kongu, tudíž nespavost díky časovému rozdílu je samozřejmostí. Slunce tady vychází brzy, každou chvíli čekám světlejší pruh na obloze. Původně jsem tento zápisek chtěla začít s “Tak už jsem doma”, ale pak jsem se zarazila a uvědomila si, že tentokrát musím začít úplně jinak. Nevrátila jsem se domů. Vrátila jsem se na místo, kde si zatím připadám nejlépe. I když nebylo to tak vždycky. A možná právě proto. Od té chvíle co jsem se včera ozvala z letiště probíhalo všechno tak jak mělo. V letadle jsem vůbec poprvé skoro vůbec nespala a celou dobu jsem si říkala, proč těch 12 hodin v sedě trvá najednou tak dlouho. To původní nadšení z letání značně odpadlo. Stal ze s toho stereotyp.

Být zase zpátky v Hradci Králové je neuvěřitelně uklidňující. Zase pryč. Zase daleko od toho všeho. Čas věnovat se skutečným věcem. Černou kroniku jsem na chvíli ukončila, ale hned dneska se chystám začít psát znova. A lepit, mám teď tolik lístků, vstupenek a jiných věcí, že ani nevím co bych s nimi dělala. Ty tři týdny v Evropě se mi vyvedly. Možná jsem si původně myslela, že o tom všem budu psát, ale nechce se mi. Už i tak je toho dost.

Začíná svítat a únavu pořád necítím, jdu si číst.

Mám jenom pět minut, takže to bude rychlovka. Jsem na letišti v Ruzyních a letíme do Zurichu, pak do Hong Kongu. Všechno je v pohodě, řekla bych. Ozvu se zase až budu doma.

Jdu si vypít to coffee latte.

Takže, co jsem dostala k Vánocům: 17 stupňů nad nulou, modré nebe, slunce, dvě procházky, pytel čokolády, návštěvu rodiny a příbuzných, obědy a večeře, které mi v Hong Kongu chybí, pořady, které se tam taky nevysílají a ještě jsem se dostala k tomu abych si připomněla to nejkrásnější období mého života. A taky jsem dostala pyžamo od babičky. Něco vám řeknu, neslavíme Vánoce, protože už mi není pět a taky proto, že to nemá žádný smysl. Ten, který jakože vidíte v televizi je relativní.

Celé to bylo bez stromečku, bez sněhu, bez the večeře, bez dárků a místo toho všeho, půlku Štědrého dne jsme uháněly po prázdné dálnici stoosmdesátkou.

Zítra (podle Hong Kong času by to bylo už teď) odjíždíme zpátky do Prahy. Cestou se snad stavíme na Vysočině, což je teď poprvé a naposledy co se o tom zmíním. A v sobotu zpátky do tropického kraje.

Víc už k Vánocům nechci.

Tak tedy. Doma. Konečně. Včera jsme konečně dorazily, po té co jsme jednu noc strávily u příbuzných ve (na?) Slovinsku. Polovina cesty nebyla skoro vůbec ideální, protože nám pršelo a sněžilo, ale ve chvíli kdy jsme se příblížily k Dalmácii to hnusné počasí přestalo a obloha se úplně rozjasnila. Je to tu úplně jiné, než kdekoliv jinde v Chorvatsku. Ale to asi víte.

Kromě toho, že teď hodně cestuji, nemám o čem psát. Rekapituluji si tenhle rok, už jsem dokonce i začala psát letošní Bilanci. Bilance je snad jediná věc, kterou ode mě můžete čekat každoročně. Z nějakého důvodu mi na tom záleží. I to půlroční ticho jsem ukončila bilancí. Nic jiného mi také nezbývalo, protože toho bylo tolik. Jako vždy. Pořád se něco děje. Přiznám se, že jsem spokojená jako už dlouho ne.

Tenhle rok mi utekl šíleně rychle. Mnohem rychleji než ten minulý, možná to bylo tím začátkem a nebo taky bylo tím, jak jsem ten začátek ukončila. Tohle asi bude dávat smysl jen těm nejbližším, kteří vědí, nebo tuší o co jde. Přestalo mě bavit psát a zahrnovat sem všechno. Autocenzura vládne, ale už dávno mi to přestalo vadit, naopak jsem v tom našla jakousi zálibu. Přemýšlím, ale nad tím jestli už toho nebylo moc. Možná je na čase vyklidit pole. Everywhere you go, you’re shouting..

Je fajn nemít stromek, je fajn zhubnout na Vánoce. Je fajn je prostě neslavit. Oh.

Tak si rikam, ze bych se mohla ozvat. I kdyz, tedy bez hacku a bez carek. Jsem ve Slovinsku, v Ljubljani. Po mnoho letech. Jsem rada, ze jsem tady a to je asi tak vsechno co muzu rict. Cesta byla zajimava, opet jsme s mamkou vyrazily pozde, takze jsme jely vicemene celou dobu za tmy. A bylo jasne, ze do Chorvatska to nedojedem.

Zitra tedy vyrazime domu do Chorvatska. Na konci tydne uz budu zpatky v Hong Kongu. Pak snad bude nasledovat nejaky spot na shrnuti tohoto celeho obdobi v Evrope.

Stalo se mi toho hodne. Mela bych o tom psat.. takovy mam pocit.

Ne, to jsem opravdu nevěděla, že se to říká. Nechápu menšinu, nechápu většinu. Nechápu nic. Nechápu proč něco, co je pro mě úplně normální, je šílené pro ostatní. Copak jsem tak divná? Ne, vůbec to tak není, samozřejmě. Stačila mi jen jedna krátká procházka přes Staroměstské náměstí, káva v kelímku za 60 korun a Kafka abych si tohle uvědomila. Pozítří zase odjíždím a ke konci roku odcházím úplně. Vracet se však ještě budu, to mi došlo. A smířila jsem se s tím. Žít, jak žiju teď, budu i když mi bude padesát. Protože je to prostě to co mi bylo dané, ale zároveň jsem se tak trochu sama rozhodla. A krabice vůbec řešit nebudu, jen si na ně s klidem nadepíšu co v nich je, abych se pak k tomu jednoho dne mohla vrátit. Uh.

Hudba těchto chladných dnů je soundtrack k Once. Už dlouho jsem neobjevila tak krásnou hudbu. A to přímo nesnáším takovéto hodnocení (krásné, úžasné, dokonalé a dobré vám o filmu/hudbě/knížce fakt nic neřekne). Ale bohužel nevím jak jinak bych to řekla. Při poslechu se mi chce spát, ale zase na druhou stranu mě to nutí přemýšlet o věcech, které mě udržují vzrůru. Tak nějak.

A mohla bych psát ještě o spoustě věcí. O dalších filmech, které jsem viděla, o další nové hudbě, o výstavách, které jsem navštívila, o představení Dronte etc. Chtěla bych psát o Slovensku a o tom jak jsem se tam měla. Ale nechce se mi. Přijde mi, že tohle psaní nemá smysl. Nechce se mi psát. Chce se mi jen žít. Přemýšlím o místech, kde bych teď mohla být a nejsem. Přemýšlím o tolika věcech. Tolik budoucností, tolik snů. Částečně je to celé ovlivněné maratonem Pána Prstenů. Kdo by to řekl?

Je čas odejít. A přitom jsem včera oslavila čtvrtý rok.