Je tu ticho. Nedá se říci, že by se v mém životě něco důležitého dělo. Za chvíli ukončím první ročník střední. Za chvíli bude rok s osmičkou na konci. Za chvíli mi bude 17. Za chvíli už tu vůbec nebudu. Všechno mi připadá tak nějak na obzoru, všechno je tak nějak blízko a přitom mám pocit, že čas pomalu a pak zas rychle. Neumím to vysvětlit. Čas mi neutíká v minutách, hodinách či dnech, ale v měsících a v rocích. Den mi uteče šíleně pomalu, protože z něj musím osm hodin prosedět ve škole, ale rok se svými 365. dny mi uběhně hrozně rychle. Je to efekt, který znám už delší dobu. Prakticky od té doby co sedím u počítače více než 5 hodin denně. Je to efekt zapomnění okolního světa. Nevím co to přesně je, ale je to zvláštní. Možná by se tímto dalo vysvětlit, proč mám déjà vu tak často. Občas mám problém sama se sebou. Se vším. Je to unavující. Ubíjející.
Zdál se mi sen, kde je celý svět úplně jiný. V pozadí mi zněla Regina Spektor, utíkala jsem lesem a z ničeho nic jsem se pak ocitla mezi mrakodrapy. Těsně před tím než jsem se probudila jsem se topila v hlubinách prehistorického oceánu. Surrealistické sny jsou ještě děsivější než ty, ve kterých vám někdo usekává hlavu. A do toho jsem se ještě četla neexistující deník mého kamaráda, ve kterém stálo, že mě nenávídí a kuje pikle na ukončení mých dnů. Lehce řečeno. V ústech mi vyschlo.
Minulou neděli jsem dostala Unplugged in New York ačkoliv by to mělo vyjít teprve až za několik dní. Radost se dostavila okamžitě, ale pak zase zmizela a já jsem se pořád nedostala k tomu abych se na to podívala. Proč, to nevím. Možná jsem to asi zas tolik nechtěla. Dneska je neděle, ale mě se pouze připomněla neděle jiná. Proč, to taky nevím. Ale souvislosti v tom samozřejmě vidím.
Lions for Lambs je zvláštní film. A Felicity obsahuje některé life lessons, o kterých snad vím až příliš. A to je snad jediný důvod proč jsem se na ten seriál dívala místo toho abych počítala příklady.
When your heart gets broken, you sort of start to see the cracks in everything. – Sally.
