Prakticky celý víkend jsem doma, nevytáhla jsem paty z bytu. Venku není moc hezky. Nad celým Hong Kongem se vznáší mlha, která vypadá vždycky jako rozlité mléko. Všude je bílo a v Česku sněží. Neumím si to dost dobře představit, sníh. Přijde mi to jako něco hodně vzdáleného. Nedává mi to smysl. Různorodost tohoto světa někdy nejsem schopná pojmout a smířit se s ní. Někdy si vůbec nejsem jistá jestli to co vidím kolem sebe vůbec skutečné. Tenhle pocit byl nejsilnější ve tři ráno, když jsem se vracela domů jako na houpačce. Margarita je zrádná. Mě dojde, že jsem opilá teprve až si stoupnu. A spoustu dalších věcí. Zapomněla jsem pravidla české gramatiky.

Těším se na příští měsíc. Ale mám k tomu jen dva důvody: konec školního roku bude zas o něco blíž a 20. listopadu vychází DVD Unplugged. Skutečně nejchytřejší rozhodnutí po třinácti letech. Chystám se zamluvit si vlastní kopii u prodejců v Asii.

A teď už nic. Musím se učit na zkoušky. A mám z toho šílenou radost.

Z disku jsem vyhrabala jedno album od Smashing Pumpkins. PÅ™ipomíná mi nÄ›které okamžiky a chvíle z prvních dnů v Hong Kongu. Je to zvláštní, protože mi to pÅ™ipadá tak daleko. A pÅ™itom tu nejsme ani dva roky. Vzpomínám. Vyhrabala jsem se také nÄ›jaké archívy a pustila se do čtení o prvních zážitcích z Číny. Tohle mi nikdo nevezme, i kdybych se nÄ›kdy v budoucnosti vrátila do ÄŒeské republiky, tohle ve mÄ› zůstane. Ale pochybuji o brzském návratu (tedy z části). VzpomnÄ›la jsem si na nÄ›které ze starých výletů, o kterých jsem psala na starém blogu. Občas mÄ› mrzí, že mám veÅ¡keré archivy ve formÄ›, která by byla vhodná k hození na web. Vadí mi způsob jakým jsem tenkrát psala. Samé trojtečky. Samé “ehm, mno”. Ale možná kdybych se donutila k tomu abych to sepsala do použitelné podoby, možná by z toho nÄ›co bylo. Je to zvláštní kus historie. Ale zas na druhou stranu nevím, proč bych to sem mÄ›la tahat. MÄ›la bych toho fénixe taky pro jednou nechat shoÅ™et. Jak se zapomínají kapky?

Po delší době se mi ozval kamarád na icq. Donutilo mě zamyslet se nad tím jestli se mi většina lidí na icq neozývá jen proto, že něco potřebuje. Odpověď je více než bolestivá, ale zvykla jsem si na to. Stejně už se tam moc neobjevuji. Za pár měsíců vám oznámím, že jsem si to odinstalovala. Ale to i z jiných důvodů. Vracím se zpátky v čase kdy jsem psala dlouhatánské emaily.

Kulturní doporučení týdne: Rabbit-Proof Fence. Film zachycující příbÄ›h podle skutečnosti, ačkoliv mnozí k tomu mÄ›li výhrady a tvrdili, že je to smyÅ¡lené. Já si to nemyslím. Vyhledala jsem si nÄ›jaká fakta na Stolen Generation a vůbec mi to smyÅ¡lené nepÅ™ipadá. JistÄ›, film je iluze reality. Ale realita žádnou iluzi nemá. Tudíž i ten nejskutečnÄ›jší příbÄ›h, který se stal nikdy nebude zachycen úplnÄ› pÅ™esnÄ›. Ale v tomhle případÄ› mám spíš pocit, že Australané popírají, že se tahle část jejich historie vůbec stala. (UrčitÄ› nevíte o co jde – doporučuji kliknout na nÄ›který z odkazů.)

Tak tedy včera, ta nekřesťanská neděle. A teď zas všichni zpátky se schovat za svý jeptiškovský tvářičky. A nebo taky ne. Je to zvláštní, zvláštní z toho pohledu jak se nakonec zjistí ty skutečné pravé tváře. Vždycky jsem si myslela, že budu stát na straně feminismu. Ale proč vlastně? Chlapi jsou v určitých směrech chytřejší, někdy dokonce ve všech. V jednoduchosti je síla, totiž. Když jsem si to poprvé přečetla, ten celý nápad akce, tak jsem se tomu od srdce zasmála. Taková [piːtʃovɪna]. Rod je důležitej. A sebezáchova taky, tudíž chválím určité lidi, kteří si uchovali dostatek zdravého rozumu aby jim zas někdo nemohl zbořit domeček z kondomů. Všichni známe ten smutnej příběh, který končí skoro stejně jako Kmotr II. Holy Mary.

Ale jinak byl včerejšek dost dobrá neděle. Den jsem strávila doma čtením knížek, sezením na okně s výhledem na Hong Kong Island, což mělo za výsledek několik pár desítek popsaných stránek a vyhlídku na brzský nákup nového Moleskine. Chtěla bych v Novém roce začít do čistého. Už jen z principu, protože tenkrát se mi taky zbořil jistý domeček. Ale o tom teď nechci psát. Nechci psát vůbec o ničem. A pak zakončení na SoHu. Liverpool vyhrál, a nebo to bylo naopak? A pořád nám v kuchyni zůstala nedopitá (dokonce neotevřená!) láhev červeného.

Odteď už si totiž budu jen do nekonečna pouštět Unplugged in New York a žít ve svém spokojeném virgin (slims) životě a vůbec se už nebudu zajímat o to co se děje kolem. Protože mě vůbec nezajímá ta vaše whole fucking family.

Endofstory.

[Harry and Sally discussing orgasms]
Sally Albright: Most women at one time or another have faked it.
Harry Burns: Well, they haven’t faked it with me.
Sally Albright: How do you know?
Harry Burns: Because I know.
Sally Albright: Oh. Right. That’s right. I forgot. You’re a man.
Harry Burns: What was that supposed to mean?
Sally Albright: Nothing. It’s just that all men are sure it never happened to them and all women at one time or other have done it so you do the math.

Sedím na parapetu ve svém pokoji a došlo mi, že je čas napsat něco skutečného. Ne jen nějaké přísliby. Mám pod sebou 35. pater volného pádu a vůbec mi nedělá problém se tam dolů dívat (ok, mám zavřené okno). Trošku mě to zalechtá, ale strach z výšek nemám. Přemýšlím nad tím, čím je vlastně ten strach z výšek vyvolaný. Není to třeba jen o zvyku? A nebo je to skutečně fóbie? Nevysvětlitelný strach vyvolaný v nějaké naší negativní komoře mysli? Našla jsem si seznam fobií a musím poznamenat, že trpím více než 20. různými fobiemi. Je to normální? Tož otázka. (Mohla bych taky rozjet řetězovku o fobiích, to by bylo teprve zajímavé :)

Zpátky k mé idylické sobotě. Pozoruji lidi dole na ulici, jsem čerstvě vysprchovaná a vlasy mi voní mentolovým šampónem. Káva, Unplugged in New York (už zase). Skutečně idylická sobota. Vytvářím si v hlavě své vlastní příběhy, příběhy o lidech, kteří dole na ulici pobýhají, nosí nákupy a mají plnou hlavu myšlenek na peníze, na rodinu a na to jako zaplatit svému dítěti International školu. Tam dole jsou životy neustále pod tlakem uživení rodiny, práce, pohovory, škola, zkoušky, nákupy a nápady co koupit kamarádce k narozeninám. Co bude k večeři? Nedostatek spánku. A každý den to samé. Stereotyp k němuž jsme se dopracovali s dimplomem z Londýna. A co teď? Znamená to snad, že tím končí naše mládí a volnost jež k tomu patřila? Je to skutečně tak? Zajímá mě to a chci to vědět dřív než si vyberu zemi, do které poletím příště. Existuje fóbie ze stereotypu? Nebo z toho, že ho nejsme schopní změnit?

Zajímalo by mě to. Zajímalo by mě jak to, že všichni bereme všechno s takovou samozřejmostí. Zítřek se ale vůbec nemusí stát. Třeba je dnešek poslední den nás všech. A jen, když pomyslím na všechny ty věci a slova, která jsem nikdy nevyslovila (a měla jsem) dělá se mi mdlo. Všechny ty nápady, které se nikdy nezrealizovali ani nebyli rozšířeny dál, ty krásné vzpomínky, o kterých nikdo neví, protože jsem se jednoduše nedostala k tomu abych je rozšířila dál. Ale proč? Ze zvyku nechávat si všechno pro sebe? Ze strachu odsouzení? Je to přece nesmysl a sama to vím. Všichni to vědí. Ale ten stereotyp, zvyky a samozřejmost už je tak silný, že se nad tím nikdo nepostavuje. Zajímá mě, kdy jako lidé, přijdeme s něčím novým. Kdy přijdeme s nějakou změnou. Jedinec, jako takový na to jednoduše nemá. Ze strachu. Strach z pádu. A už jsem zpátky u strachu z výšek. Není to všechno nějakým způsobem spojené a nebo jsem si to vymyslela?

Ale ne, dnešek je skutečný a tahle slunečná sobota taky. Jde jenom o ten princip.

(A teď očekávám pár facek.)