Tak tedy. Doma už nejsem dávno sama, škola už dávno skončila a teď mi zrovna uběhl první týden prázdnin. Minulou sobotu jsem byla na jakémsi pochybném koncertě, ze kterého jsem se pak ale odvážně přesunula na SoHo a zůstala tam do rána. Od středy tu máme návštěvu z Prahy, moje bývala učitelka z ještě bývalejší školy kam jsem chodila snad před šesti lety. Celkem si to tu užíváme, ale Hong Kong není pro všechny a potvrdilo se to zrovna v tomto případě.

Neviděla jsem skoro žádné nové filmy, ale za to jsem si během posledních pár dnů stála 50+ nových i starých alb (Beat Hapenning, Screaming Trees, Foo Fighters etc.) A mám tu přibližně další stovku jmen, která čeká. Napsala jsem pár dopisů, několik kratších poems a rozepsala jsem se i v dalších věcech. Řekla bych, že předtím než přijela návštěva jsem měla více než produktivní období ale bohužel jsem se nedostala k tomu abych psala. Nesnáším totiž výkřiky do tmy a v poslední době to tu vypadá přesně tak. Můžete zapomenout, že tady vůbec nějaký blog je. Berte to jako občasný zápisník (a to prosím pěkně nepatřím k odpůrcům blogů, naopak). A dneska ráno jsem si k ranní snídani četla screenplay k American Beauty. Miluju scénáře a mám zvláštní schopnost, dívat se tak vlastně na filmy, které už jsem viděla, znova. A vzhledem k tomu, že budoucnost si plánuji ve zdech FAMU, NYFA, HKIFA nebo HKFA, tak se to hodí. A taky se hodí mít dostatečně velký výběr :)

Nevědomky jsem propásla výročí 27.09.’07. A zítra je už říjen, nechce mi tomu věřit.

Před televizí. Skutečně jsem si pustila The Godfather. První i druhý díl a oba jsem viděla dokonce. Dohromady to činilo šest a půl hodin, tudíž jsem spát šla kolem čtvrté ranní. Za okny už jsem skoro mohla cítit úsvit.

Vstala jsem v sedm, po telefonu jsem mluvila s mamkou a s příbuznými, které jsem neviděla dva-tři roky. Bylo to zvláštní, volali mi za účelem budíku. Rodiče pořád nevěří, že bych vstala do školy, když jsem sama. Vstala jsem, osprchovala jsem se a v půl osmé jsem se rozhodla, že do školy půjdu až na půl desátou.

Ke snídani jsem si pustila Unplugged in New York, k tomu trojlžičková černá káva s medem a východ slunce v dálce. Neskutečně krásné ráno. A nevyspalá si nepřipadám.

Tak tedy. Konec semestru se blíží a cítím to každým svým svalem i mozkovou buňkou, protože testů, assessments a esejů k napsaní je více než tři prdele. Taky cítím, že se blíží konec roku. Září je vždycky měsíc kdy si to začínám uvědomovat a kdy ubíhající dny nabírají na ještě větší rychlosti než v první půlce roku. Už teď přemýšlím o Bilanci. Ale tohle září je trochu jiné. Podzim je jiný, nekonal se žádný začátek školního roku, chybí listí, které by začalo měnit barvu na oranžovou nebo červenou a o ranních sedmi stupních si můžu jen nechat zdát. Ale ne, že by mi to chybělo.

Dnešní den byl nenáročný ačkoliv úterý patří k těm nejdelším dnům ve škole. A doma mě překvapilo prázdno. Ale užívám si to. Jen co se trochu setmí tak si pustím The Godfather. Nikdy bych se nedokázala dívat na Kmotra za světla. Stejně tak jako se dívám na The Lion King je o víkendech ráno. Snad je to ze zvyku. A nebo je to jen z nutkání mít svoje osamocené tradice.

I believe in America..

Skryté významy? Ne.

Měsíc září nese mnoho vzpomínek. Vzpomínky, o kterých jsem minulý rok nepsala veřejně, ale někde v zahrabaných štosech papíru a možná i skrytých souborech na disku to všechno je. Popsané do nejbližšího detailu.

Přišel čas ty papíry vyhrabat, složky odkrýt a trhat si staré rány. Já toho fénixe prostě shořet nenechám. Na to ho mám až příliš ráda.

Fialová mě omrzela. Nepsaní taky. A zítra znova do školy, co? Já sice jdu taky, ale za tři týdny mi končí semestr, tudíž budu mít prázdniny. Ha. Celý srpen jsem tam chodila jako na popravu, ale ve většině případů mi to ani nevadilo, protože celou dobu jen chcalo a teď když pomalu přestává a končí období monzunů, tak budu moci být venku místo ve škole. To nepsaní v srpnu mi vytvořilo šílenou díru v archívu (který nemám) a působí to děsně neblogicky. Ale nemůžu říct, že mi to chybělo. Nechybělo, protože jsem vlastně celou dobu psala. Stačil mi obyčejný acid free papír a černá PILOT propiska. Sice jsem každý den (co, každých pár hodin) otevírala admin v naději, že se mi začne chtít psát. A pořád nic. Nakonec mi došlo, že je to z té fialové a z té šedé a vůbec. Tak, výmluva na světě. Tož tak.

A jinak.. dělo se toho hodně. Četla jsem Harryho Pottera, viděla jsem pětku, pak taky dvakrát 2 Days In Paris, Shooter, Rush Hour 3, The Bourne Ultimatum, American Beauty, One Flew Over The Cuckoo’s Nest a ještě k tomu Paris, Texas. Tyhle poslední dva filmy patří k mým nejoblíbenějším a nejlepším. Společně s Amadeus. Ale to už jste věděli. Dvakrát jsem se tak trochu opila s červeným vínem při poslechu posledního alba Foo Fighters. Neptejte se mě jaký to má význam, protože to vůbec nevím. Včera jsem se pak k mé radosti dozvěděla, že Morcheeba vydává nové album a že Nine Inch Nails vystupují třináctého v Hong Kongu, přesně v době kdy budu týden sama doma, takže mi to nemohlo vyjít líp. A to bylo tak všechno k mému kulturnímu životu. Uh, vlastně ne, 30. července jsem byla na koncertě The Cure, ale šíleně mě to nasralo, hlavně proto, že jsem zjistila, že asijské publikum je pohybově úplně neschopné a bez energie. To už bylo lepší české publikum na koncertě Queen kde půlka lidí přišla v kravatách a lodičkách :) Tož tak.

Jinak už nevím co psát. Rozepsala jsem pár příběhů, který vás vůbec nemusejí zajímat, konečně jsem si taky stáhla celou discografii od Nirvany a v poslední době tak nějak tiše obdivuji kvalitu textů Reginy Spektor. V kostce, mám se fajn. Nedá se říct, že bych byla nějak aktivně venku, ale třeba včera jsem byla po dlouhé době na Stanley Marketu a na pláži, s tátou (jelikož mamka je už pár týdnů v Evropě a ještě pár týdnů tam bude) jsme si to spetřili takovou menší prasárničkou z Mekáče, jen tak jsme pozorovali západ slunce a nechali se dobrovolně poštípat od komárů. Tož tak.

Zakažte MTV a strčte mě za prdel do lochu, s pozdravem.