Včerejší den se vyvinul trošku jinak než jsem vůbec čekala. Původně jsem si myslela, že budu celý den jen doma a psát. Ale nakonec jsem se rozhodla opravdu jít ven a zajít si s mámou na kávu a procházku během pauzy na oběd. Poté jsme se rozdělily a já jsem se prošla od středu Tsim Sha Tsui až ke stanici metra, která je blízko Star Ferry jezdící na druhou stranu, na ostrov. Mezitím jsem se ještě stavila pro další kávu u svého Starbucksu a pokecala tam s holkou, která tam pracuje a zná mě. Dokonce mi začala psát na plastový hrnek fixou mé jméno, aby bylo jasné, že káva je pro mě. Takové detaily potěší.

K večeru jsem pak ještě trošku pracovala a něco psala a hlavně vyhledávala podklady pro essay o knize Norské dřevo, kterou se chystám pořádně napsat. Táta opět koupil nová DVD a k tomu ještě poslední, pátou řadu CSI: Miami, tudíž se opět díváme. S velkými mísami popcornu a láhvemi coca-coly. Miluju prostě, když mám prázdniny. A hrozně se mi nechce zpátky do školy.

A zítra mám v plánu podniknout takovou větší procházku po městě s foťákem. Mám šílenou chuť udělat nějakou photo session. Tak se snad zítra dočkáte nějakých lepších fotek.

Odesílám tu jeden obrovský soubor pro kamaráda plný hudby a ještě ke všemu si stahuju k sobě novou, tudíž mám chvilku na psaní. Je nádherné ráno. Venku je krásně modré nebe jež mě doslova mámí abych se zvedla a šla ven. Ale na druhou stranu taky není nic co by mě mohlo odtrhnout od mé ranní kávy a internetu. Chce se mi psát.

Mám chuť psát o tom co se dělo od soboty 23.6. až do dnešního dne. Mám chuť popsat každý den, každou větu a každou lavičku i místo, na kterém jsme seděli. Mám chuť doslova a do písmene popsat všechny okamžiky a barvu nebe v danou chvíli. Je toho tolik, že mám doslova strach. Jestli nezačnu psát teď, už se k tomu nikdy znova nedostanu. Když jsem začínala psát, tedy někde před čtyřma pěti lety, smála jsem se prohlášení To co si nezaznamenám, to jako kdyby nebylo. Opravdu jsem se tomu smála, protože si pamatuji velkou část svého dětství kdy jsem ani psát neuměla. A teď z ničeho nic, ten strach mám taky. Jak se tomu říká? Dokázání si toho, co už přede mnou někdo objevil a objasnil a zjištění, že měli vlastně pravdu. Nesnáším tuhle svojí vlastnost jít si pořád po svém a nic nebrat ohledy. Jak se mění člověk od základů?

Přemýšlím nad svými otázkami a nad tím co jsem všechno řekla i neřekla a z ničeho nic se mi vybaví její slova. Životopis naše osudy pojmout nedokáže. Má pravdu samozřejmě. Neumím si vysvětlit to zklamání, které všichni kolem mě očekávali. Kromě mě. Zklamání, které přijde vždy a s neuvěřitelnou pravidelností ale zároveň vždycky tak trochu nečekaně. Jako kdybych doufala, že možná tentokrát se mi to obloukem vyhne. Ale tak to nikdy nebylo. Jsem jen prostě hodně naivní. A neodpouštím věci lehce.

Nikdy nezapomenu na ten celý den pláži, na skále s hnusně teplou láhvi Evianu. Na povídání si a na spousta narážek, které jsem mohla pochopit jen já. Na spoustu dvojsmyslů, které jsme jeden druhému házeli pod nohy usmívajíc se kdykoliv to ten druhý pochopil. Je to zvláštní hra na kočku a na myš, kde drápky vytahuje ten menší.
Nikdy nezapomenu na večer strávený na (The) Peaku s vyretuÅ¡ovaným pohledem na celý Hong Kong a jeho noční záři. Nezapomenu na naší od dřívÄ›jÅ¡ka vypÄ›stovanou tradici v podobÄ› McFlarry – každý večer místo pořádného jídla. Je pÅ™eci moc horko na teplou večeÅ™i. A výhled na noční Victoria Harbour. Nezapomenu na noc, kterou jsme celou propovídali s propletenými dlanÄ›mi pod polÅ¡tářem. Na chuÅ¥ zmrzliny, kterou mÄ› krmil v půl Å¡esté ráno, po vypité láhvi červeného. Nezapomenu na déšť, který se spustil a na úsvit, který následoval poté. Nechci zapomenout. StejnÄ› tak jako vždy budu cítit jeho hlavu na svém rameni a teplo, které vyzaÅ™oval oheň pÅ™edemnou.

Jsou věci, které pro mě znamenají mnohem víc než by měli. A pak jsou věci, které se mě zbytečně dotýkají ačkoliv s nimi nemám nic společného. Nikdo se mezi nás nemůže postavit. Jen my sami.

Kromě těchto dvou týdnů, které zrovna uplynuly se mi tohle léto zase nevyvedlo. Stejně jako to minulé. Opět ho trávím v Hong Kongu za střídavého přísného deště. Připadám si vygumovaná a těžká. Jako kdybych na sobě měla vrstvu lží a neupřímností, které jsem pobrala okolo, ale zároveň si některé z nich vytvořila sama. Chtěla jsem jet domů. Skutečně jsem chtěla jet domů, protože neskutečně potřebuji nabrat nové síly a dobít baterky. A myslela jsem si, že by se to stalo právě tam kde si myslím, že patřím. Ale samozřejmě se zase něco zvrtlo a nikam jsem neodjela. Místo toho se teď připravuji (měla bych se připravovat) na další pohovor, který mi snad umožní postup do dalšího ročníku. Tím pádem by se tak vyřešila valná část problémů ve škole, jaké teď mám. Nebo si to alespoň myslíme. Pak bych si totiž konečně mohla jít po svých. Znovu jsem si totiž sestavila seznam jímž se chci řídit.

Ale řídím se jím?

Nezmýlila jsem se. Prakticky vÅ¡echno se znova potvrdilo. VÅ¡echno se opakuje. Nic nového. VÅ¡echno se opakuje. VÅ¡echno se rovná lavičkám v září a zmrzlinÄ› z Mekáče, vÅ¡echno je tak skvÄ›lé a super, aby pak pÅ™iÅ¡la ledová sprcha. NečekanÄ›, ale na druhou stranu s takovou samozÅ™ejmostí, že mÄ› nÄ›kdy opravdu zaráží moje vlastní naivita. Když ses mÄ› zeptal jestli si myslím, že jsem naivní holka tak jsem ti nic neÅ™ekla, ale teď ti to Å™eknu. Jsem. Jsem neuvěřitelnÄ› – na svůj vÄ›k, který je v půlce náct – naivní. Ale problém je hlavnÄ› v tom, že pÅ™edmÄ›t mé naivity jsi Ty. Klišé.

Ale jinak se mám skvěle. Opravdu. Sice přiletěl člověk, který mě pravděpodobně zná ze všech lidí opravdu nejlépe, ale taky je to člověk, se kterým se budu vždycky jen vést v citovém výtahu. A nic jiného. Ale navzdory všemu, musím přiznat, že se mám opravdu skvěle. Je mi skvěle, když mě někdo v půl šesté ráno krmí vidličkou čokoládovou zmrzlinou a vůbec nemá žádné kecy. Jsou okamžiky, na které prostě nikdy nezapomenu. A samozřejmě jsou ty, které bych zapomněla hned. Jak jsem psala v lednu, občas mi chybí takové to pomyslné tlačítko delete.

Co se dělo, kdy a proč.. o tom budu psát jednoho dne.

Ale do té doby. Užívejte si prázdnin, stejně tak jako si je užívám já s láhví červeného vína. Bořím rekordy, víš.