Odesílám tu jeden obrovský soubor pro kamaráda plný hudby a ještě ke všemu si stahuju k sobě novou, tudíž mám chvilku na psaní. Je nádherné ráno. Venku je krásně modré nebe jež mě doslova mámí abych se zvedla a šla ven. Ale na druhou stranu taky není nic co by mě mohlo odtrhnout od mé ranní kávy a internetu. Chce se mi psát.
Mám chuť psát o tom co se dělo od soboty 23.6. až do dnešního dne. Mám chuť popsat každý den, každou větu a každou lavičku i místo, na kterém jsme seděli. Mám chuť doslova a do písmene popsat všechny okamžiky a barvu nebe v danou chvíli. Je toho tolik, že mám doslova strach. Jestli nezačnu psát teď, už se k tomu nikdy znova nedostanu. Když jsem začínala psát, tedy někde před čtyřma pěti lety, smála jsem se prohlášení To co si nezaznamenám, to jako kdyby nebylo. Opravdu jsem se tomu smála, protože si pamatuji velkou část svého dětství kdy jsem ani psát neuměla. A teď z ničeho nic, ten strach mám taky. Jak se tomu říká? Dokázání si toho, co už přede mnou někdo objevil a objasnil a zjištění, že měli vlastně pravdu. Nesnáším tuhle svojí vlastnost jít si pořád po svém a nic nebrat ohledy. Jak se mění člověk od základů?
Přemýšlím nad svými otázkami a nad tím co jsem všechno řekla i neřekla a z ničeho nic se mi vybaví její slova. Životopis naše osudy pojmout nedokáže. Má pravdu samozřejmě. Neumím si vysvětlit to zklamání, které všichni kolem mě očekávali. Kromě mě. Zklamání, které přijde vždy a s neuvěřitelnou pravidelností ale zároveň vždycky tak trochu nečekaně. Jako kdybych doufala, že možná tentokrát se mi to obloukem vyhne. Ale tak to nikdy nebylo. Jsem jen prostě hodně naivní. A neodpouštím věci lehce.
Nikdy nezapomenu na ten celý den pláži, na skále s hnusně teplou láhvi Evianu. Na povídání si a na spousta narážek, které jsem mohla pochopit jen já. Na spoustu dvojsmyslů, které jsme jeden druhému házeli pod nohy usmívajíc se kdykoliv to ten druhý pochopil. Je to zvláštní hra na kočku a na myš, kde drápky vytahuje ten menší.
Nikdy nezapomenu na večer strávený na (The) Peaku s vyretušovaným pohledem na celý Hong Kong a jeho noční záři. Nezapomenu na naší od dřívějška vypěstovanou tradici v podobě McFlarry – každý večer místo pořádného jídla. Je přeci moc horko na teplou večeři. A výhled na noční Victoria Harbour. Nezapomenu na noc, kterou jsme celou propovídali s propletenými dlaněmi pod polštářem. Na chuť zmrzliny, kterou mě krmil v půl šesté ráno, po vypité láhvi červeného. Nezapomenu na déšť, který se spustil a na úsvit, který následoval poté. Nechci zapomenout. Stejně tak jako vždy budu cítit jeho hlavu na svém rameni a teplo, které vyzařoval oheň předemnou.
Jsou věci, které pro mě znamenají mnohem víc než by měli. A pak jsou věci, které se mě zbytečně dotýkají ačkoliv s nimi nemám nic společného. Nikdo se mezi nás nemůže postavit. Jen my sami.
Kromě těchto dvou týdnů, které zrovna uplynuly se mi tohle léto zase nevyvedlo. Stejně jako to minulé. Opět ho trávím v Hong Kongu za střídavého přísného deště. Připadám si vygumovaná a těžká. Jako kdybych na sobě měla vrstvu lží a neupřímností, které jsem pobrala okolo, ale zároveň si některé z nich vytvořila sama. Chtěla jsem jet domů. Skutečně jsem chtěla jet domů, protože neskutečně potřebuji nabrat nové síly a dobít baterky. A myslela jsem si, že by se to stalo právě tam kde si myslím, že patřím. Ale samozřejmě se zase něco zvrtlo a nikam jsem neodjela. Místo toho se teď připravuji (měla bych se připravovat) na další pohovor, který mi snad umožní postup do dalšího ročníku. Tím pádem by se tak vyřešila valná část problémů ve škole, jaké teď mám. Nebo si to alespoň myslíme. Pak bych si totiž konečně mohla jít po svých. Znovu jsem si totiž sestavila seznam jímž se chci řídit.
Ale řídím se jím?
