Konečně jsem si pustila dlouho plánované Notes On a Scandal. Hodně zajímavý film, ale rozhodně ne pro každého. Je to jeden z těch filmů, na který se buď díváte pořád dokola a nebo se to nemůžete dodívat ani na poprvé. Doporučuji to alespoň zkusit.

Pořád dokola si pouštím Brown Eyed Girl a přemýšlím jak se zítra vyvlíct z posledních dvou hodin což jsou Friday Activities. Ale to nepůjde. Dneska jsem (ne)úspěšně psala test z matematiky. Nesnáším, když se učím něco co vůbec v testu není nebo to tam je, ale úplně v jiné formě než jakou bych zvládla. A taky nesnáším, když si ten čas při testu neumím rozložit a pak nestíhám. Čas je můj věčnej nepřítel, ale jenom proto, že pořád něco odkládám. A pak všechno dělám za pět minut dvanáct. Už toho mám plné zuby.

Taky jsem si uvědomila, že jsem tenhle měsíc zase nic nepřečetla. Norské dřevo čtu už tři měsíce a pokaždé od první stránky až někam k desáté a pak znova. Už tři měsíce. Myslím, že větší úspěch budu mít jestli to začnu číst od konce. Because Naoko never loved me. To je věta, kde vždycky skončím.

Je poslední den v květnu. Zítra je pátek. A pak už mi budou zbývat jen tři a půl týdny dokonce semestru. Oh yeah.

Pořád si pouštím dokola tohle video. A tracky na last.fm už jsou taky trochu jiné. Konečně jsem si totiž sehnala 8 Mile na DVD. Za bohémských 49 HKD. Já ten film miluji. A Eminema poslouchám posledních pět let pořád v kuse. Bylo tu období Nirvany, období RHCP a nevím čeho ještě. A pak tu je období Eminema, které trvá pořád. A je mi jedno co si o tom kdo myslí. Tímto zdravím Carrie, jestli to tu ještě čte :) Tož tak.

Kromě 8 Mile jsem ještě viděla The Hurricane s úžasným Denzel Washinghtonem. On patří k mým nejoblíbenějším hercům a film sám o sobě je dost dobrý. Silný. Příběh o muži jež strávil ve vezění téměř 30 let bez toho aby vůbec nějaký kriminál spáchal. Stačilo, že byl černoch. Pak jsem si taky koupila Elephant, zvláštní film od geniálního režiséra Gus Van Sant. Natočil třeba Last Days – další z mých oblíbených filmů (o Kurt Cobainu, mimochodem). Ten člověk má úžasný pohled na svět kolem. Je to úplně cítit z těch filmů. Má úžasné scénaře, kde se sotva objeví nějaký dialog, ale přesto jsou jeho filmy zajímavé. Miluji jakým způsobem propojí životy lidí, kteří se třeba ani neznají. Viděla jsem Paris, je t’aime, ale o tom už jsem psala minule. Taky jsem se donutila k Loving Annabelle, takový lesbický příběh s úplně průhledným dějem. To mě tak trochu zklamalo. A včera ještě politický snímek se všemi možnými herci Bobby. Amerika za doby války ve Vietnamu, konec šedesátých let. Film o vraždě Roberta F. Kennedy. Zajímavý film. Rozhodně ho doporučuji, hlavně těm jež se alespoň trochu zajímají o politiku nebo o kulturu USA.

Jinak, včera jsem obsolvovala neuvěřitelně nudný osmi hodinový seminář o tvorbě filmů. První dvě hodiny jsem si tak trochu dávala naděje, že by mi to mohlo bavit, ale pak když mi konečně došlo, že to bude trvat osm hodin (dvě přestávky) přestala jsem dávat pozor a popsala jsem všechny papíry, které jsem měla u sebe. Filmový seminář, který rozebírá filmy jako je Matrix, Pirati z Karibiku nebo Titanic mi fakt nic nedá. A navíc to bylo tak trochu o ničem, jen obecné informace. Stavba filmu, kdo se o co stará a proč. Bla bla bla. A ke konci nám ještě pustili kreslenou Krásku a Zvíře. Nemohla jsem tomu věřit. (Jediná ukázka, která mě bavila byla ukázka Aut, protože to bylo jediné co jsem ze všech těch filmů neviděla. Alespoň vím co si koupím příště :)

Dneska jsem doma, protože je státní svátek – Buddha’s Birthday. Udělalo se docela hezky a přestalo pršet. Tak snad dneska půjdu ven. Uvědomuji si, že jsem pořád nebyla v Hong Kong Film Archive a to jsem o tom psala v březnu. (Dneska jsem to s těmi odkazy docela přehnala, co?)

PS. Stůl za 30 sekund: noťas, mobil, propisky, Moleskine, papíry, karta na metro, karta na vstup do baráku, studentská karta, peníze, drobné, časopis InStyle. Předávám všem těm, které mám v odkazech a kteří tohle ještě nedělali.

Nastalo období dešťů. Už prší skoro dva dny v kuse a celý minulý týden tak nějak poprchávalo. Celý víkend jsem byla tedy doma. Už někde v polovině minulého týdne, táta koupil několik desítek nových filmů. Zatím jsem viděla jen Because I Said So. Pustila jsem si taky Spider-man 3, ale po dvaceti minutách jsem zjistila, že je to neuvěřitelně nudný a o ničem. Předchozí dva díly byly lepší. A bohužel chystají čtyřku. Taky jsem konečně viděla celou sérii Alias. Poslední řada mě úplně zklamala, protože už prostě bylo vidět, že nemají nápady a všechno se opakovalo. Do čtvrté řady mě to fakt bavilo. Teď si ale dám pauzu od seriálů a vrátím se k večernímu sledování filmů. Dneska je řadě Paris, je t’aime.

Zítra je pondělí, tudíž se tak trochu učím. Symbolicky. Dodělávám projekt na IST – webovou stránku. Úplně maličká stránka asi 20kB, s fotkama a nějakými informacemi. Vznikla za dvacet minut. Horší to bude s projektem na Design & Technology, který nemůžu ani začít, protože všechny materiály na to mám ve škole a due date už je dávno pryč. Vypršel v pátek. Tudíž to vidím tak, že přijdu o nějaká procenta a to se mi vůbec nelíbí. Známkování na procenta je hrozně debilní, protože se to strašně špatně nahrazuje. Když usilujete o průměr tak je to něco jiného a máte docela šanci si to opravit. Dvě pětky vám nezkazí ostatních deset jedniček. Ale když přijdete z ničeho nic o 30% procent, tak je špatný. Takže uvidím zítra. A zase budu muset šíleně dohánět. Už to vidím. Skoro týden jsem totiž byla doma.

No nic, musím vyluxovat a pravděpodobně ještě něco uklidit. Venku je fakt depresivně hnusně. Vůbec se mi to nelíbí. Ale už mám zpátky svojí hudbu. Teď je jen otázka na jak dlouho.

Dneska byl dlouhý den. Mám šílenou rýmu a bolej mě plíce z kašle. Nemám náladu nic psát. Jen bych si chtěla poznamenat, že jsem v poprvé v historii vstala dobrovolně a bez budíku v půl šesté ráno – do školy.

Měla jsem spoustu času. Kdybych nebyla nemocná, šla bych si zaplavat.

Taky se mi zdál sen, ale o tom jindy. Je mi fakt zle.

Night.

Zítra píšu test, o kterém vím už týden. Samozřejmě jsem doma, protože jinak bych se to nikdy nestihla naučit a samozřejmě jen proto, že jsem to nechala všechno na poslední den. A jsou to tři kapitoly textu, ze kterých je potřeba si udělat výpisky. Ale učení se na zítra není jediným důvodem proč jsem dnes nešla do školy. Jsem nemocná a spálená. Nic vážného, jen mi hoří celý tělo a mám kašel s rýmou. Včerejší neděle totiž byla strávená poněkud netypicky. Jeli jsme na celodenní výlet lodí ještě s několika dalšími rodinami. Taková ta pohoda, jídlo, koupání se, karty a chatting s ostatními uprostřed moře, ale blízko pláží. Tedy dost blízko na to aby se k nim dalo doplavat. Dost mi to připomnělo podobnou dovolenou před několika lety na Jadranu.

Z lehka doplňuji obsah webu. Pracuji a upravuji texty, které přibudou do Writing. Opravila jsem Author sekci a dopsala jsem Domain. Ubrala jsem nějaké odkazy, ale nové za chvíli zase přidám. A pro tentokrát jsem si uložila všechny screenshoty předchozích vzhledů. Jednoho dne to sem všechno možná nahodím. Taky se chystám nahodit starý archiv, ještě z chocolate wicked angel. Musím jen přeformátovat databázi, aby se všechno zobrazovalo správně.

Mám se celkově fajn. Do konce druhého semestru zbývá ještě měsíc a půl. Pak budu mít měsíční prázdniny (žádný dva měsíce!), během nichž odletím (doufám) do Evropy. A pak se uvidí. Ale ještě předtím, musím zítra dát ten test. Takže se jdu zase vrátit k učení. Ale potřebuji zpátky svoji hudbu! Argh.

Včerejší noc byla zvláštní. Vstávala jsem brzo ráno, ale přesto jsem ještě ve dvě v noci se sklenkou vína psala jeden dost trošku opilecky pomatený spot. Abych pak na sedmou vstala a s lehkou kocovinou vydala do školy. Připadala jsem si.. zvláštně. Ještě před metrem jsem vypila jeden Red Bull aby se nestalo, že bych přejela stanici. Do školy jsem dorazila včas, tak akorát aby si mě stihli odchytit za to, že už měsíc nevracím knihy z knihovny. Cosi jsem odkývala a slíbila jsem, že je v pondělí všechny vrátím. Zbytek dne jsem strávila v zajetí bolesti hlavy a pocitu, že místo ní mám buben. Po většinu dne jsem psala, pravděpodobně si budu muset koupit nový Moleskine ještě před létem. Mám psavou. I když se to třeba nezdá.

Třeba teď. Za minutu budou dvě hodiny ráno a já pořád nespím. Poslouchám hudbu, kterou jsem před několika měsíci z nějakého neznámého důvodu úplně vymazala z přehrávače. Teď je tam zpátky a já zjišťuji, že vzpomínky zůstaly pořád stejné. Jedná se o jediného chorvatského zpěváka, kterého jsem kdy ve svém životě poslouchala. Hudba, která pro mě znamená vzpomínky na domov. Jsou v tom vzpomínky na pláž, na moře a nekonečné večery strávené na nejvyšší terase s pohledem upřeným do hvězd. Nic se nezměnilo. Pořád je to moje místo. Pořád se tam chci vracet. I tento rok.

Kdysi bych možná řekla, že domov byl čas, který trval jenom nějakou dobu a už je pryč. Ale ono to tak není. Domov je tam, kde je tvoje srdce. Klišé.

Měla bych jít spát.

Bylo půl druhé v noci když jsem konečně zmáčkla Off a vypnula tak DVD player, který se pomalu ale jistě začal přehřívat. Čtvrtá sezóna Alias skončila.. nečekaně. Prakticky už nevím co si o tom mám myslet, protože jsem kromě Alias v posledních týdnech neviděla nic jiného. Ani jeden film, nic. Divím se, že nemluvím ve zkratkách a nepoužívám výrazy jako comms nebo intel. A pořád tomu ještě není konec.

Poslouchám The Cure a mám docela dobrou náladu. Už mi není špatně, jen mě bolí hlava ale to není nic na co bych nebyla zvyklá. V liště tu mám kromě Total Commanderu, XY texťáků a otevřených složek, taky soubor s rozpracovaným reportem do science a taky jakési debatování do zítřejší angličtiny. Nic z toho se mi nechce. Škola mě nebaví a začínám to víc než nesnášet. Všechno. Nehorázně mi ty lidi lezou na nervy. Lidi ve třídě. Systém, způsob, témata, která probíráme. Všechno mi to připadá jako snůška blábolů k ničemu. Vzpomínám si ještě na prosinec, večer před zkouškou na tuhle školu. Byla jsem s lidma, kteří ve mě pozvedli náladu a optimismus. A tak jsem si také myslela, že tahle škola je přesně to co potřebuji a chci. Dnes ten pocit nechápu. Jak jsem si mohla myslet, že zrovna tahle škola a tenhle školní systém je to co já potřebuji pro vyjádření svých pocitů a názorů? Tady ani není prostor na něco takového. Nikdo se tě na nic neptá, nikoho nezajímá tvůj názor. Všichni jen chtěji přesný přepis z učebnic. A ten já jim prostě nedávám, tedy ne tak jak to chtějí. Vytištěné, fontem 12, mezery 2. Nic takového ode mně nedostanou.

Za rok si člověk stihne zvyknout na život bez školy. Teď, když jsem zase zpátky, připadám si jako ve vězení. Přála bych si abych měla alespoň tu volnost, kdy jsem si ve škole mohla dělat co jsem chtěla. V přeneseném slova smyslu. Chybí mi ten ruch v hodinách, doslova mi chybí ta chuť znát a poznávat nové věci – tohle se hluboce liší od výrazu učit se -.. chybí mi toho spousta. Mám skoro pocit, jako bych se v té škole ztrácela. Jako bych ztrácela samu sebe ve změti stejně vypadajících lidí, se kterýma nemám nic společného. A nikdy mít nebudu.

Skoro mám chuť zase dělat školu na dálku, i když je to hrozně náročné.