Neděle odpoledne. Podívám-li se z okna ven.. Hong Kong se topí v bílém mléku. V mlze, která by zmizela jen pod silným deštěm. Ale déšt nikdy nepřichází, když ho člověk potřebuje. Ale déšť není to jediné co bych potřebovala. Potřebuji se začít učít. Zítra je pondělí. Mám toho spoustu na práci. Ve středu budu přednášet jakýsi úvod do International Adoption. Na zítřek bych měla mít Science Report. A pak zase ta matematika. Od čtvrtka pak budu mít zase angličtinu podle původního rozvrhu, tudíž bude třeba zase začít přemýšlet o další essay na téma nikdy nejmenované povinné literatury. Já ani nevím o jakou knihu jde, to proto, že nám ještě nic nezadala :) Ale vsadím se, že ostatní alespoň vědí název knihy. Měla bych se o dění trochu více zajímat.

Zase si potÅ™ebuji srovnat a uvÄ›domit “co, proč a jak”. Už se zase jaksi ztrácím. Tentokrát už ne mezi realitou a fiktivním svÄ›tem, ale mezi tím co chci a tím co nechci. Bohužel se vždycky zdá, že vím jen to co nechci. To co chci jaksi nedokáži pojmenovat. A začínám stejnÄ› jako vždycky. Minulostí. Vždycky začínám chybami a omyly z minulosti. A jako pokaždé, tím také končím, protože se nedokáži (doslova) pÅ™enést pÅ™es samu sebe. Mrtvý bod. Vznáším se nad tím jako nad Mrtvým moÅ™em. A čekám jestli se to náhodou nerozplyne. ÄŒekám, že se nÄ›co zmÄ›ní. Ale bohužel to nefunguje jako v Déjà Vu.

Včera jsem s tátou byla v Hong Kong Parku, který je opravdu úžasný. Posledně jsem tam byla zhruba před rokem a od té doby se pořád nic nezměnilo, ale mě to tam včera přišlo úplně jiné. Nebylo to poprvé co jsem byla opakovaně na nějakém místě, aby mi pak připadalo jako kdybych tam nikdy nebyla. Opak od Déjà Vu? Úžasná atmosféra umocněná hučící vodou, zvukem tropických ptáků a jejich pleskání křídel propojená s klaksony z ulice. To vše v obrovském stínu Bank Of China Building.

Right now I’m having amnesia and déjà vu at the same time. I think I’ve forgotten this before.
- Steven Wright

Možná, že vím jednu věc, kterou chci. Chci tu ještě zůstat.