V životě mi nebylo špatně jako dnes. Nemluvě o křečích a o tom, že jsem měla co dělat abych nezvracela kudy chodím. A všechno to začalo až potom co jsem si vzala lék. Ve chvíli kdy se mi ho podařilo komplet vyzvracet se všechno uklidnilo. Jsou léky, které u mě vyvolávají zvracení během deseti minut a trvá to půl hodiny nebo víc. A bolest břicha mě na tolik vyčerpala.. představte si, že zvracíte a spíte. Prostě show. Příště si budu dávat pozor na to co beru. (Pamatuje si snad někdo na zápisek z minulého blogu, kdy došlo úplně ke stejnému případu jen z tabletky na spaní?) No, už je všechno v pohodě, ale chce se mi hrozně spát. A to jsem vstala po poledni, teď je snad půl sedmé nebo co.

Díváme se znova na Alias. Včera jsem šla spát až ve čtyři ráno a dneska tak trochu pokračuji. Alias Season 4 už bude brzy také odpočívat.

Končím. Jdu si zase lehnout.

Neděle odpoledne. Podívám-li se z okna ven.. Hong Kong se topí v bílém mléku. V mlze, která by zmizela jen pod silným deštěm. Ale déšt nikdy nepřichází, když ho člověk potřebuje. Ale déšť není to jediné co bych potřebovala. Potřebuji se začít učít. Zítra je pondělí. Mám toho spoustu na práci. Ve středu budu přednášet jakýsi úvod do International Adoption. Na zítřek bych měla mít Science Report. A pak zase ta matematika. Od čtvrtka pak budu mít zase angličtinu podle původního rozvrhu, tudíž bude třeba zase začít přemýšlet o další essay na téma nikdy nejmenované povinné literatury. Já ani nevím o jakou knihu jde, to proto, že nám ještě nic nezadala :) Ale vsadím se, že ostatní alespoň vědí název knihy. Měla bych se o dění trochu více zajímat.

Zase si potřebuji srovnat a uvědomit “co, proč a jak”. Už se zase jaksi ztrácím. Tentokrát už ne mezi realitou a fiktivním světem, ale mezi tím co chci a tím co nechci. Bohužel se vždycky zdá, že vím jen to co nechci. To co chci jaksi nedokáži pojmenovat. A začínám stejně jako vždycky. Minulostí. Vždycky začínám chybami a omyly z minulosti. A jako pokaždé, tím také končím, protože se nedokáži (doslova) přenést přes samu sebe. Mrtvý bod. Vznáším se nad tím jako nad Mrtvým mořem. A čekám jestli se to náhodou nerozplyne. Čekám, že se něco změní. Ale bohužel to nefunguje jako v Déjà Vu.

Včera jsem s tátou byla v Hong Kong Parku, který je opravdu úžasný. Posledně jsem tam byla zhruba před rokem a od té doby se pořád nic nezměnilo, ale mě to tam včera přišlo úplně jiné. Nebylo to poprvé co jsem byla opakovaně na nějakém místě, aby mi pak připadalo jako kdybych tam nikdy nebyla. Opak od Déjà Vu? Úžasná atmosféra umocněná hučící vodou, zvukem tropických ptáků a jejich pleskání křídel propojená s klaksony z ulice. To vše v obrovském stínu Bank Of China Building.

Right now I’m having amnesia and déjà vu at the same time. I think I’ve forgotten this before.
- Steven Wright

Možná, že vím jednu věc, kterou chci. Chci tu ještě zůstat.

Dneska jsem si udělala volný den a nešla jsem do školy. Život je hned krásnější a venku se udělalo nádherný počasí, takže jsem skoro od rána byla venku. Před polednem jsem si zašla na mé oblíbené Frappuccino Caramel Coffee do Starbucksu, ještě jsem si k tomu dala Tomato sendvič, který jsem si nekoupila snad sto let, protože ho nikdy neměli a taky úžasné italské cookies. Prostě úžasná snídaně. Pak jsem ještě zjistila, že mi přišlo hodně přání k narozeninám, které jsem z nějakého důvodu ještě nečetla, takže to mi taky udělalo radost. Taky se zjistilo, že univerzita, o kterou máme zájem pro jednoho kamaráda, má ještě lepší podmínky než jsem si myslela, tudíž to bylo taky úžasné zjištění. Konečně jsem si taky koupila USB Sound Card tudíž by mi už mohla normálně hrát hudba :) ale nějak se mi to nedaří zprovoznit takže asi ještě počkám.

Teď si tu popíjím další Frappuccino Ice a mám se fakt dobře. Ale měla bych se jít učit. A nebo taky ne. Jdu ven je tam fakt krásně.

Napsat spot se chystám o začátku tohoto týdne. Fakt doslova chystám, ale nakonec do vždy skončilo tak, že jsem to odložila se stejným principem s jakým odkládám šesti stránkový úkol z matematiky. Když se ti psát nechce tak prostě nepiš a konec. Ale teď už je zas víkend, takže mám i čas. Během posledního týdne definitvně zmizelo jakési jarní a příjemné počasí a místo toho vládu převzal horký, dusný a nikdy neustávajicí déšť. Začíná nám léto.

Konečně jsem se taky dostala k tomu, že jsem si přehodila všechny záznamy o přehrávaných písničkách z iPodu do kdysi vymazaného profilu last.fm. Jsem zpátky v kruzích :) (akorát ne přímo live, protože jsem ještě nevykoumala automatickou aktualizaci místo té manuální, která je strašná otrava). Tož tak.

Zítra pravděpodobně uvidíte hughhha jak bloumá ulicemi Hong Kongu s kulometem a hledá nic netušící Bee, které bude zítra šestnáct. A nebo ho taky neuvidíte, protože je ještě vyšší pravděpodobnost, že bude bloumat ulicemi Prahy a hledat Roxy s Kosheen. To zas vezmu kulomet závisti já :)

Počasí ve venku stoji za hnvoo, ale stejně to vidím tak, že do toho vedra budu muset jít na procházku. No paráda, a večer ještě ke všemu jakási party na Discovery Bay, což by bylo samo o sobě dost fajn, kdyby to nebyla rozlučková trapná party. Whatever.

Zítra se ozvu až se dozvím co se stalo po tom co se Sydney probudila v Hong Kongu a zjistila, že už je tam dva roky.

PS. Prince Edward Boy sleduje o přestávkách na notebooku filmy, tudíž si myslím, že bychom si mohli rozumět :)

V úterý mi zase začíná škola, ranní kávy ze 7Eleven a pohledy na Prince Edward. V druhém semestru budu mít doufám více štěstí než v tom prvním.

Jak nadpis jistě napovídá první sezóna Alias už leží bezpečně schovaná v poličce a tiše čeká na svou kamarádku druhou sezónu až bude koupena. Budu si však muset ještě počkat. Kamarádky na sebe čekají. *Bee tiše kroutí hlavou a směje se sama sobě*

Tahle sebeironická nálada trvá od rána, kdy jsem zjistila jaké to je, když jeden člen rodiny je doma celý den a není schopný umýt nádobí, protože přece pracuje. Vzpomínám si na sebe, zhruba tak před pěti měsíci kdy jsem měla úplně tu samou výmluvu, ale nepracovala jsem. Taky si budu muset najít čas a uspořádat si věci v hlavě a trošku si ujasnit jestli mi tohle za to stojí. Možná bude lepší, když to nádobí umyju prostě sama.

Včera jsem prožila úžasný večer s mamkou a ještě jedním naším kamarádem. Miluji, když jdete do baru s dvoumetrovým chlápkem, který vypadá jako, že bude vraždit, když ho nepustíte do vnitř ale přitom se celou dobu usmívá a koketuje s dívčinami okolo. Ale ještě lepší je, když vás ten samý chlap vezme za ruku a obejme kolem ramen, tudíž vám zajistí naprosto bez problémový vstup do baru bez jakýkoliv keců od bodyguarda venku. Ach.

Ale proč to píšu. Jednalo se o Sticky Fingers bar, ve kterém s mamkou známe hlavního zpěváka o 150 centimetrech. (Je vám snad jasné proč ho známe zrova my s mamkou :). Byl tam, vzpomněl si na nás a na to, že milujeme jeho cover-verzi Bohemian Rhapsody. A zazpíval nám. Příště mu nechám v back-stage svoje číslo :-)

A dneska je pátek třináctého – můj šťastný den.

Je pozdě odpoledne, ale přesto jsem vzhůru teprve pět hodin. Zase jsem totiž šla spát až k šesté ráno. Už snad půl roku se těším až si konečně koupím první sezónu (a postupně snad i ty další) seriálu ALIAS, který jsem sledovala dva roky zpátky v Chorvatsku. Ale asi až někde od třetí sézony. No, a včera večer konečně došlo ke koupi.

Jenomže to bychom to nebyli my, kdybychom nejdřív nezašli někam na drink a vrátili se až ke třetí ráno. A to bych to pak zase nebyla já kdybych si to nepustila a nezůstala před televizí až do svítání. Tedy, svítat ještě nezačalo, ale myslím, že kdybych vydržela ještě jednu epizodu, že bych se dočkala. Jako za starých časů. A ten dlouhý nadpis tak trošku prozrazuje atmosféru večera, hlavně proto, že se jedná o upravená slova songu Original of The Species od U2. V poslední době jsou tak trošku soundtrackem naší rodiny.

Všimla jsem si pozitivní změny prostředí v naší rodině, zase. Mám z toho radost a takový příjemný pocit. Zmizela taková ta “stačí škrtnou a všechno vybuchne” atmosféra. Zmizela mlha, kterou jsem se každé ráno musela prodírat. Možná to je také důvod. Vstávám totiž až poledni. Je to přeci jen tím jak ten den začneš.

Dneska jsem napsala asi čtyři úplně šíleně dlouhé spoty, které jsem pak hned zase smazala. Tohle je pátý. Začíná mě bolet hlava. Takže jindy.

Dneska se mi povedlo po hodně dlouhé době vstát hluboko po poledni, takže dnešní den byl z mého úhlu pohledu až příliš krátký na to aby se něco zajímavého dělo. Ale i tak bych měla o čem psát. Možná. Stahuji hudbu, dělám si mental notes k filmům, které chci vidět a pomalu čtu ty všechny rozečtené knihy co mám. Jinými slovy, celý den se kulturně vzdělávám bez toho abych musela. A to mě baví.

Všimla jsem si, že jsem začala dělat zvláštní věci. Vynáším smetí, odnáším laundry a chodím pro chleba do mé nejvíc neoblíbené Pitt Street. Občas taky umyju nádobí. Teď se jen potřebuji posunout do dalšího stupně šílenosti a to tak, že místo notebooku otevřu učebnici a sešit s výpisky, do ruky si vezmu kalkulačku a začnu se věnovat rovnicím a grafům. Ale to šílenost úplně největšího kalibru, takže se na to budu ještě pár dnů připravovat. Přesně tak :)

Taky jsem si vzpomněla na subdoménu WRITE. Myslím, že je na čase abych tam něco hodila. Ale zatím jsem ve stádiu, že přemýšlím jak to celé udělat a provést.

Bear with me.