V pátek jsem se vrátila z pěti denního hikingu. Pocitů a dojmů mám hodně. Pět dnů jsem tvořila tým s lidmi, kterým jsem sotva znala jména, ale které jsem dokázala ve tmě rozlišit podle hlasu a typu chůze.
Odhodila jsem to své typické „nechci se nikomu přizpůsobovat“ a zjistila jsem, že život je někdy takhle mnohem jednoduší, ale především ve výšce 500 metrů nad mořem. Nechtěla jsem tomu však propadnout, takže jsem pro jistotu zase zpátky ve svých kolejích ;). Mám pocit, že jsem si zase přerovnala hranice a možnosti, a zjistila jsem, že jsou ještě dál, než byly před týdnem. Mottem uplynulých pěti dnů bylo „We are better, than we think we are“. A je to pravda. Ujít 25 kilometrů, po někdy úplně nebezpečně strmých kopcích s dvaceti kilo na zádech není žádná sranda. A tady právě přišel na řadu tým, se kterým jsem byla. Prostřídala jsem mnoho škol a tříd. Znám hodně typů lidí, různého věku a národnosti. Ale nikdy předtím jsem nebyla součástí týmu jaký jsme tvořili během těch tří dnů stoupání a následného ještě únavnějšího klesaní na úroveň oceánu. Nikdy jsem nebyla v tak těsném kruhu lidí, kteří jsou připraveni ti pomoci a podpořit tě, jakmile ti začnou docházet síly a kyslík. Co je důležitější, já sama jsem mnohé podpořila. Byl to dobrý pocit, řvát na celé hektary:“We can do this, guys!“ a slyšet ostatní řvát to samé. Byl to dobrý pocit, vědět, že se skoro neznámýma lidma a rozhodně ne stejné věkové kategorie, táhneme za stejný provaz.

Rozhodně nejsilnější a nejlepší zážitek byl, muset po deseti a půl kilometrech ústavné chůze do kopců vyšlapat dalších neuvěřitelných 350 obřích skalních schodů. Něco ve stylu Kill Bill vol. 2. Myslím, že všichni víte o kterou scénu jde. (Nevěsta šlape nahoru za Pai Mei-em). Gosh.
Díky tomu, třetí den se už nezdál být tak hrozný, protože jsme si všichni vždy připomenuli, že za sebou máme horší věci. Tj. ty schody :)

Po návratu do kempu na nás čekali další aktivity, jako skákání do úplně ledové vody, nebo různé šplhání za tmy do kopců pouze s provazem a vlastnoruční výroba raftu. V čemž, jsme samozřejmě byli zase nejlepší, jelikož se nám jako jediným raft nerozpadl. A v závěrečné challenge jsme vyhráli první místo se 4035. body, kdežto druhé místo mělo teprve 3780 bodů :) prostě jsme byli tým s velkým T.

Návrat do centra dění a ruchu města byl zajímavý, protože mi naprosto nebylo v jednu chvíli jasné na co lidi potřebují metro a autobusy, když můžou chodit pěšky. ;) a musela jsem se smát při pohledu na prostorný uliční odpadkový koš, protože jsem to dlouho neviděla a bylo taky dobré vědět, že už nebudu muset tahat veškeré odpadky s sebou.

Byl to úžasný týden plnej zážítků a úsměvných vzpomínek, ale kvůli náročnosti bych už znovu nejela. A fotky nemám žádné, kdyby se někdo ptal. :)

Jinak – dočetla jsem další knihu, a to When I was a Soldier od Valérie Zenatti. VÅ¡em to doporučuji, je totiž zajimavé číst o dvou letém pobytu ve vojnÄ› ze ženského úhlu pohledu. A pro další čtení jsem si vybrala už dávno koupené Sideways od Rexe Picketta, což je kniha napsaná na základÄ› filmu Sideways (česky Bokovka). HodnÄ› zajímavý film, taková oddychovka s přímÄ›sí vína a černého humoru.

Teď se loučím, protože si jdu ošetřit ty hnusné puchýře co mám na nohou i na rukou a jdu se najíst, a taky mě začíná chytat křeč v noze :DD takže opravdu musím jít :D

Přesně tak. Zítra odjíždím na týden pryč, na hiking. Po tom, co jsem minulý týden absolvovala jakýsi přípravný training, jsem usoudila, že spát ve stanu a ráno být úplně mokrej je dostatečná prdel na to abych jela znova. Ale na celý týden? Nezbláznila jsem se. Tudíž dnešní den byl skoro celý přenechán posledním přípravám a nákupům nezbytných věcí jako jsou mokré ubrousky na ruce, náplasti ale taky boty a batoh. :) Hádám, že už všechno mám, ale zajímá mě jak se mi bude chtít zítra v sedm vstávat s vidinou, že se příští čtyři noci pořádně nevyspím. Uvidíme.

Ten malý zbytek hodin, který mi dneska zbyl jsem věnovala hrání si s WordPressem, aby mi vše fungovalo tak jak má. Ale mám ještě posledních pár věcí, na které se vrhnu jakmile se vrátím zase zpátky do civilizace.

Teď se mizim vysprchovat a připravit poslední maličkosti. See ya on Friday.

Líbí se mi to prázdno, které tu je teď. Dva dny pracuju na webu, který mám v plánu už pět měsíců. Ale nápad je starý asi rok a půl. No, tak konečně. A těch pět měsíců, to je doba jakou jsem byla bez webu. Potom co mi vypršelo chcocolate wicked angel už jsem se neměla k tomu abych si to znova zaplatila. A ostatní, kteří byli na stejném webu se k tomu taky neměli a já se jim ani nedivím. Taky jsem chtěla svoji vlastní doménu. Tak tedy.

Od posledního spotu uběhlo skoro půl roku a tohle je můj první comeback z těch mnoha, kdy nemám pocit, že to bylo včera co jsem psala svůj poslední spot. Protože ono to tak není.

To co jsem všechno prožila září až do současnosti.. musela bych vynaložit opravdu hodně sil a neprospat celé noci abych to dokázala napsat všechno tak jak to ve skutečnosti bylo. A to se mi nechce. Z mnoha dalších důvodů. Na druhou stranu bych to chtěla mít všechno tak nějak zaznamenané v nějaké jednotné formě. Bilance hiatusu?

ZAŘÍ 2006
V září jsme se poprvé po osmi měsících vrátili do Prahy. Po roce jsem se vrátila do české školy a začala jsem dělat první zkoušky. Některé se zdařily více či méně, za to u matematiky jsem pohořela úplně. Bylo jasné, že to budu muset dělat znovu. No co. Po té neúspěšné zkoušce jsem prožila dva nádherné dny s mým nejlepším kamarádem. Po roce jsme zase seděli na lavičkách, povídali si a poslouchali naši oblíbenou hudbu. Prakticky celou dobu co jsem byla pryč jsem se obávala toho setkání. Získalo, mě nepříjemný název První setkání po osmi měsících. Ale nakonec překonalo všechny moje představy a strachy. Měla jsem pocit, že někam patřím. Co mi ale úplně zbořilo všechny naděje a kořeny, o kterých jsem si myslela, že jsou nejpevnější z nejpevnějších, bylo když jsem se doslechla, že chtějí prodat dům jež pro mě znamená domov. Byla jsem v šoku. 29. října jsme letěli zpátky a letěli jsme přes nejhorší možný letiště jaké znám, londýnské Heatrow (kolik letišť je uděláno tak debilně aby museli mít svoje vlastní guide web stránky?!). Myslela jsem si, že Charles de Gaulle je vrchol všech vrcholů ale nebyl. V jedné z front, které jsme tam vystáli jsem poznala úplnou kopii Lennyho Kravitze a on to nebyl. Docela mě mrzelo, že jsem neměla foťák. Pamatuji si taky, že jsem tenkrát četla The Da Vinci Code. Tu knihu by si měl přečíst každý.

ŘÍJEN 2006
V říjnu jsem po návratu do Hong Kongu, šla na první zkoušku na střední školu (i když jsem ještě pořád byla na základce), na kterou jsem se nedostala. Koupila jsem si slavný notebook Moleskine, který teď tahám všude s sebou. Máminy narozeniny skončily (skoro) tragicky. Myslím, že tenkrát se začaly naše horšit vztahy všeobecně.. V říjnu jsem psala nejvíce o těch dvou dnech v Praze, které toho tenrkrát znamenaly hodně. Tedy rozhodně více, než znamenají teď. Psala jsem o chuti odejít a už se nevrátit. Nejvíce poslouchaný song toho měsíce byl Sáro!.

LISTOPAD 2006
Listopad vnímám tak trochu jako svůj očistec. Ne v přímém slova smyslu. Ale jen vím, že jsem se tenrkrát změnila. Ve vnitř. V něčem. Pořád se na tohle obobí dívám jako na jednu velkou neznámou. Hodně jsme se hádali, docházela jsem k nějakým rozhodnutím, které bych pak o několik nocí pozdějí zavrhla. Další rozhodnutí a nápady jsem tvrdohlavě odmítala aby se pak ukázala být jako pravdivá. Bylo to zvláštní období. Možná to byl jakýsi prolog k lednu. Nevím.

PROSINEC 2006
PÅ™i vzpomínce na prosinec se mi hned vybaví ty nejlepší Vánoce jaké jsem kdy zažila. Protože ony to ani Vánoce nebyly. Ne tak úplnÄ›. Poprvé jsme je neslavily a ukázalo se, že je to tak nejlepší. Žádné speciální nákupy, žádná večeÅ™e. Jen pláž, západ slunce, láhev vína a staré příbÄ›hy z Říma od rodičů. (Byla jsem na zkouÅ¡ce na jedné Å¡kole, na kterou mÄ› pÅ™ijali. Start: February ’07)
Taky jsem 19. prosince, 2006 oslavila třetí rok online. I když, online jsem mnohem déle, ale počítá se to přece od prvního spuštění webu, ne? Také jsme po druhé odletěli do Prahy, protože se opět blížily moje zkoušky a taky padlo rozhodnutí slavit Nový rok na Vysočině, místo v Hong Kongu. Vtipné, ne?

LEDEN 2007
1. leden, 2007. Jak jen to říct? Jak jen napsat a popsat tu prázdnotu? Jak jen popsat ten pocit, když máte pocit, že jste byli zrazeni a přitom o nic nejde. Protože o nic nejde. Jen já můžu brát tak osobně, když mi nejlepší kamarád neřekne, že má holku a ještě k tomu odjede do Švýcarska na hory s kamarády, tož s ní. Protože, já jsem jela na Vysočinu slavit rok jen kvůli němu. Letenky jsme mohli sehnat i po Novém roce, termíny totiž nehořely. Ale dobře. Whatever. Měl své důvody, které jsem v tichosti uznala. Ale lež je prostě nejhorší věc na světě. Ať už jde o cokoliv. A tohle byla naprosto banální věc.
Další věc; vykradli nám byt. Takže na konec jsme se rozhodli, že se z něj vystěhujem. Další rozhodnutí bylo, že se vrátíme do Chorvatska na jeden den. Návrat do (ne tak úplně) rodného městečka byl nezapomenutelný a já jsem ráda, že jsem odletěla, protože bych toho jinak litovala. Nádherný západ slunce, pláže a kuchyně od babičky. Stopy ze září skoro vymizely. Jelikož jsme letěli v pátek večer, sobota celý jeden tam, a neděle ráno zpátky do Prahy. V neděli odpoledne už jsme měli vystěhovaný celý pražský byt, ve kterém jsme žili deset let. V pondělí odpoledne na mě čekala poslední zkouška z němčiny (matematiku jsem si opravila úspěšně), jejíž známku jsem dostala zadarmo. Protože jinak bych propadla i z němčiny, která se mi během roku úplně vykouřila z hlavy a taky proto, že jsme ten samý den měli stanovený odlet zpátky do Hong Kongu. Byl to chaos a zmatek v jednom. Ze školy jsem s vysvědčením vypadla v půl čtvré odpoledne, v pět jsme se dostali domů a v půl sedmé už jsme měli namířeno po dálnici na letišti. Ale to nebyl konec. Od blondýnky (před kterou by mnozí padali na hubu, ale my tedy rozhodně ne) u přepážky jsme se dozvěděli, že máme nadváhu 28 kg. A platilo se na dřevo. Paráda a nádhera. ^^ A ty kila se přepočetla, protože jsme měli jen tři kufry. Ale nebyly už prostě síly se s ní dohadovat. Prvního odpočinku se nam dostalo až na terminálu Swiss Airport, který řadím mezi nejlepší letiště v Evropě. A káva k tomu. Po přistání v Hong Kongu mi poprvé došlo, že už se není kam vracet. V brzké době si budu vyzvedávat Hong Kong Residence ID.

ÚNOR 2007
V prosinci jsem byla na zkoušce na střední, na kterou mě přijali. Jedná se o AISHK (Australian International School Hong Kong) se zelenými uniformami. První úterý v měsíci jsem nastoupila. A s ironií řečeno, jsem začala nový život, o kterým si pořád ještě nejsem jistá, že do něj patřím.

Už tu není takové prázdno. A vy máte co číst na celý rok dopředu.