Konečně. Konečně to tu vypadá tak jak jsem chtěla. Ti co si mysleli, že ten hnus co si říká default layout, tu bude natrvalo, se tak trochu spletli. A změnila bych ten název z default na fault. A měli bychom jasno. A bylo to tu nahozené jen přes noc, protože jsem včera zase cosi úplně posrala při snaze nahodit sidebar.php, takže jsem to vzdala. Dneska už jsem však byla víc ochotná vyznat se v jednom z nejhůře napsaných CSS stylů jaký znám a trošku jsem to tu upravila. Ale ještě mám v plánu pár maličkostí, které by už snad neměli nic rozhodit. Není to tak, že bych se v CSS nevyznala ;)

Poledne je pryč. Vstávala jsem v půl jedenácté. Nemůžu věřit, že jsem se s úplně obyčejným CSS pachtila tři hodiny. Možná se v tom přeci jen nevyznám a nebo je to úplná svině :). Včera jsem usnula strašně brzo, dívala jsem se na CSI:Miami a najednou zjistím, že usínám v půlce. Já nejsem typ co usíná před televizí. No, tak jsem se prostě v jedenáct odebrala do postele. A spala jsem skoro dvanáct hodin a ještě bez toho pocitu promarněného dne. Ale teď ten stejně zase začínám získávat, takže jen co tohle dopíšu se odeberu ven. Jsem domluvená s mamkou, že zajdem na oběd do mexické restaurace, kam teď chodíme docela často. Proč ne, že?

Taky musím zajít do papírnictví pro nějaké složky do školy. Zjistila jsem, že mám naprostej bordel v papírech, jelikož jich dostáváme strašně moc. Alion, kdybys chtěla vědět ještě něco o AISHK, tak to, že strašně plýtvají papírem. (Už vidím Skalain jak jim píše jestli se nezbláznili, v každém případě máš moje povolení).

Nápady uvítám, protože jsem teďka zjistila (aha), že to double-menu – nahoře i v sidebar je naprosto k ničemu :)

Čím bych dnes mohla začít? Začaly mi prázdniny, ale přesto mám pocit, že zítra budu muset zase vstávat brzo ráno. Přesto v při vzpomínce na dnešní ráno se musím pousmát nad svými geny (jsem z velké části po tátovi). Vstala jsem v sedm sedmnáct a na stanici jsem byla už před 7:45. Tudíž jsem přišla do školy moc brzo na to abych se měla důvod ohlížet na stanici Prince Edward. Ale bylo mi to jedno. Důležité bylo, že je poslední den prvího semestru.

(Právě mi odpadlo písmenko M na klávesnici. Už druhé. Jak se mění klávesnice na notebooku?)

Z prvního semestru na Australian International School Hong Kong mám divné pocity. Z části negativní. Ale tak úplně. Mají úplně jiný systém, na který jsem si ani teď skoro po dvou měsících nezvykla. Mám se vším všudy devět předmětů, ze kterých mě pořádně baví dva. Nemám biologii, dějepis ani druhý jazyk (i když mohla jsem si vybrat mezi Japonštinou, Čínštinou a Francouzštinou – tell me, which one is the hardest, I’d like to know :)). Každý den mám do půl čtvrté (jednou týdně do půl třetí) a mezi hodinami nejsou přestávky – jen dvě a to snack a lunch break, a oba trvají 45 minut. Jsem unavená z toho ničeho. Přijde mi, že je to všechno tak lehké a jednoduché, ale ve skutečnosti nejsem schopná udělat cokoliv, protože mám ke všemu takovou divnou nechuť a pocit naprostého ztrácení času, že nejsem schopná podat výsledky jaké bych jindy (třeba) podala. A sere mě to. Už rána se jen těším na to jak pojedu domů. Snad jen stanice Prince Edward je jediný světlý bod na celém dni, ale ani to někdy ne. Chybí mi dějepis. Jinak můj úplně nejoblíbenější předmět. Chybí mi literatura. A přála bych si abychom četli jinou povinnou četbu. Nějakou, která by víc odpovídala mému věku.

Příští týden budu psát asi dvě essays. Na téma výše nejmenované povinné literatury a na téma floods in Australia (povodně v Austrálii). Nevím co mi (ne)vyhovuje víc. Zajímalo by mě, jestli by někdo v mé třídě dokázal překousnout She’s Come Undone. To by teprve byla essay a analýza charakteru! Ale dobře. Jednoho dne se s tím smířím.

Teď však před sebou mám téměř tři týdny volna, které si hodlám užít maximálně. Na stole se mi nahromadily komínky s knihami, které chci přečíst a taky s DVD, které čekají až se na ně podívám s velkou mísou popcornu. A možná bych zašla do Hong Kong Film Archive.

Zase mi začalo zvláštní období. A začínám to nesnášet. Začínám nesnášet tu pravidelnost s jakou na mě věci padají. Začínám úplně nesnášet tu pravidelnost s jakou si připomínám leden. A září. A před minulé léto. A pak ještě všechny ty večery uprostřed moře. Kdo jsem byla tenkrát a kdo jsem teď? Když jsem napsala, že mi dělá ze sebe samé.. měla jsem tak trochu na mysli i tohle. Měla jsem na mysli to pravidelné střídání nálad. Měla jsem na mysli ten šílený stereotyp, do kterého jsem upadla. A do kterého padám čím dál hlouběji. Jenom kvůli své vlastní hlouposti, ničemu jinému. A taky kvůli té nezvyklé mrzutosti, když se náhodou ozve na ICQ. Dřív jsem žila pro vtěřiny s Ním na ICQ. Teď jsem to já, kdo odchází jako první. Nálady se mi střídají podle songů v iPodu a já jsem si sama na sebe nabrousila nůž, když hudbu přehrávám jen s Shuffle Songs. Co to semnou je?

Přestala jsem poslouchat Nirvanu. Už docela oficiálně, tudíž si můžu pogratulovat. Místo toho teď v 25 Most Played Song mám dvacet songů od The Cure. Vracím se tak trochu v hudebním čase.

Dočetla jsem čtvrtý díl Sesterstva Putovních Kalhot. Asi další půl hodinu jsem seděla na záchodě, kde jsem četla a přemýšlela jsem. A jaksi jsem to nemohla rozdýchat. Bylo to zvláštní. Touhle čtvrtou knihou to definitivně všechno uzavřela. Tedy pokud ne úplně celé pohřbila. Ale myslím, že ne. Nejsem si jistá. Pořád si nejsem jistá co si o tom myslím. Je to zvláštní. Měla jsem pocit, jakokdybych četla o sobě, v knize bych se změnila v někoho jiného, pak tu knihu zavřela ale nakonec bych zjistila, že jsem to pořád já. A na záchodě. Možná si to přečtu znova. Zítra mi v jednu hodinu odpoledne začínají prázdniny. Definitivně se budu muset druhý semestr učit víc.

Ještě víc věcí však budu muset změnit.

Je jedna hodina a patnáct minut. Vstávala jsem prakticky před hodinou. Po dlouhé době piju dvojlžičkovou černou kávu se třemi lžičkami cukru. Jinak nesladím, ale černou kávu vždycky musím. Včera večer jsem vypila zase strašnou spoustu kouka-kouly, a vzhledem k tomu, že jsem se vrátila domů ve dvě ráno, to mělo zvláštní účinky. Třeba ten, že jsem se komplet rozhodla (skoro bez důvodně, protože všechno fungovalo) přepsat současný CSS style a tím taky na nějakou dobu úplně posrat celý layout. Takže prosím o trpělivost. Taky jsem včera poprvé zažila bouračku dvou aut v Hong Kongu. Žiju tady už druhý rok a tohle je v osmi milionovém městě první bouračka jakou jsem viděla a zažila na vlastní kůži. A vlastně o nic nešlo. Taxikář potřeboval odbočit z úplně čtvrtého levého pruhu do toho úplně první pravého, a na semaforu byla červená. Takže jsme se krásně otřeli o minibus a urvali tím přední část červeného tága. Tož pravý nárazník u kola. Takže jsme vystoupili v půli hlavní třídy a domů to posledních několik set metrů došli pěšky. A pak přesto, že jsem byla unavená jsem šla spát až ve čtyři ráno a to díky výše jmenovanému CSS stylu.

Jinak, příští týden mi končí první semestr a čímž se také ukončí na nějakou dobu éra uniformy, kávy v půl osmé ráno a roztržitých pohledů na Prince Edward. To poslední mi však bude chybět nejvíc :) a pak budu mít krásné tři týdny volna, kdy jsem doufala, že bychom mohli odletět na Thailand a taky už jsme skoro odletěli ale na poslední chvíli se zjistilo, že letadlo je úplně obsazené. Smůla. Takže vymýšlíme nahrádní plán a dárek k mým a tátovým narozeninám. Možná ještě něco seženeme.

Teď jdu. Musím se učit matematiku a přepsat zápisky. A pak si možná půjdu konečně koupit čtvrtý díl Sesterstva Putovních Kalhot.

EDIT: Layout už zase tváří, že vypadá dobře. Ale ještě chci nahodit znovu sidebar.php abych tu měla nějaký sloupeček. Možná.

Ráno, když jsem vyšla z bytu jsem zjistila, že venku nehorázně prší. Ale že je teplo. Nic mě nemohlo rozhodit méně, jelikož jsem rovnou zamíříla do nejbližšího 7Eleven, koupila si ranní povinnou kávu a vydala se na metro, které je o deset metrů dál. A stejně jako každé ráno jsem se ohlížela na stanici Prince Edward s nadějí, že uvidím jednoho dotyčného, ale dnes bohužel nenastoupil. Asi bylo příliš brzo – za pět minut osm. Ještě těsně předtím než jsem měla vystoupit, jsem naposledy zkontrovala uniformu, že je přesně na svém místě (poslední o co ráno stojím je, aby mě začal někdo buzerovat s tím, že mám na křivo kravatu) a odebrala se k východu E (který má honosný název Kowloon Tong Education and Manpower Bureau Center, ale ve skutečnosti to znamená, že se to tam jen rojí s vojáky v uniformách). A na poslední chvíli jsem si ještě stihla zařvat Baba O’Riley od The Who. Není nic lepšího než začít den s dobrým songem. A kávou, že jo.

Zbytek školního dne za moc nestál. Stihla jsem si akorát prohlédnout veškeré fotky z hikingu, které už byly nahozeny na školní síť k volnému prohlížení. Zašla jsem několikrát do školní knihovny, která je jedna z mála věcí jakou by měli vylepšit (počítače a systém super, ale neuvěřitelně málo knížek a valná většina z nich je ještě k tomu tak zhruba do 13. let. Ale sehnala jsem tam Milana Kunderu, aby se neřeklo!). Rychlý oběd v podobě Ham & Cheese sendviče jsem spořádala jako obvykle na lavičce nad fotbalovým hřištěm. A po obědě šlo všechno hladce, protože jsme se dozvěděli, že zítra není vyučování, ale že místo toho se odehraje setkání s americko-čínskou spisovatelkou Amy Tan, která nám představí své knihy a možná rozdá pár rad, co se týče psaní a scénaristiky (a to bych velmi ocenila). A zeměpis byl suplovaný, takže poslední hodina byla ideálně klidná.

Odpoledne jsem díky krásnému počasí po dlouhé době jela domů autobusem s kávou od Starbucksu v ruce. A taky mi dochází stránky v Moleskine, za pár týdnů už si budu muset pořídit nový.

Je mi skoro na blití, když si vzpomenu na sebe před rokem.

V pátek jsem se vrátila z pěti denního hikingu. Pocitů a dojmů mám hodně. Pět dnů jsem tvořila tým s lidmi, kterým jsem sotva znala jména, ale které jsem dokázala ve tmě rozlišit podle hlasu a typu chůze.
Odhodila jsem to své typické „nechci se nikomu přizpůsobovat“ a zjistila jsem, že život je někdy takhle mnohem jednoduší, ale především ve výšce 500 metrů nad mořem. Nechtěla jsem tomu však propadnout, takže jsem pro jistotu zase zpátky ve svých kolejích ;). Mám pocit, že jsem si zase přerovnala hranice a možnosti, a zjistila jsem, že jsou ještě dál, než byly před týdnem. Mottem uplynulých pěti dnů bylo „We are better, than we think we are“. A je to pravda. Ujít 25 kilometrů, po někdy úplně nebezpečně strmých kopcích s dvaceti kilo na zádech není žádná sranda. A tady právě přišel na řadu tým, se kterým jsem byla. Prostřídala jsem mnoho škol a tříd. Znám hodně typů lidí, různého věku a národnosti. Ale nikdy předtím jsem nebyla součástí týmu jaký jsme tvořili během těch tří dnů stoupání a následného ještě únavnějšího klesaní na úroveň oceánu. Nikdy jsem nebyla v tak těsném kruhu lidí, kteří jsou připraveni ti pomoci a podpořit tě, jakmile ti začnou docházet síly a kyslík. Co je důležitější, já sama jsem mnohé podpořila. Byl to dobrý pocit, řvát na celé hektary:“We can do this, guys!“ a slyšet ostatní řvát to samé. Byl to dobrý pocit, vědět, že se skoro neznámýma lidma a rozhodně ne stejné věkové kategorie, táhneme za stejný provaz.

Rozhodně nejsilnější a nejlepší zážitek byl, muset po deseti a půl kilometrech ústavné chůze do kopců vyšlapat dalších neuvěřitelných 350 obřích skalních schodů. Něco ve stylu Kill Bill vol. 2. Myslím, že všichni víte o kterou scénu jde. (Nevěsta šlape nahoru za Pai Mei-em). Gosh.
Díky tomu, třetí den se už nezdál být tak hrozný, protože jsme si všichni vždy připomenuli, že za sebou máme horší věci. Tj. ty schody :)

Po návratu do kempu na nás čekali další aktivity, jako skákání do úplně ledové vody, nebo různé šplhání za tmy do kopců pouze s provazem a vlastnoruční výroba raftu. V čemž, jsme samozřejmě byli zase nejlepší, jelikož se nám jako jediným raft nerozpadl. A v závěrečné challenge jsme vyhráli první místo se 4035. body, kdežto druhé místo mělo teprve 3780 bodů :) prostě jsme byli tým s velkým T.

Návrat do centra dění a ruchu města byl zajímavý, protože mi naprosto nebylo v jednu chvíli jasné na co lidi potřebují metro a autobusy, když můžou chodit pěšky. ;) a musela jsem se smát při pohledu na prostorný uliční odpadkový koš, protože jsem to dlouho neviděla a bylo taky dobré vědět, že už nebudu muset tahat veškeré odpadky s sebou.

Byl to úžasný týden plnej zážítků a úsměvných vzpomínek, ale kvůli náročnosti bych už znovu nejela. A fotky nemám žádné, kdyby se někdo ptal. :)

Jinak – dočetla jsem další knihu, a to When I was a Soldier od Valérie Zenatti. Všem to doporučuji, je totiž zajimavé číst o dvou letém pobytu ve vojně ze ženského úhlu pohledu. A pro další čtení jsem si vybrala už dávno koupené Sideways od Rexe Picketta, což je kniha napsaná na základě filmu Sideways (česky Bokovka). Hodně zajímavý film, taková oddychovka s příměsí vína a černého humoru.

Teď se loučím, protože si jdu ošetřit ty hnusné puchýře co mám na nohou i na rukou a jdu se najíst, a taky mě začíná chytat křeč v noze :DD takže opravdu musím jít :D

Přesně tak. Zítra odjíždím na týden pryč, na hiking. Po tom, co jsem minulý týden absolvovala jakýsi přípravný training, jsem usoudila, že spát ve stanu a ráno být úplně mokrej je dostatečná prdel na to abych jela znova. Ale na celý týden? Nezbláznila jsem se. Tudíž dnešní den byl skoro celý přenechán posledním přípravám a nákupům nezbytných věcí jako jsou mokré ubrousky na ruce, náplasti ale taky boty a batoh. :) Hádám, že už všechno mám, ale zajímá mě jak se mi bude chtít zítra v sedm vstávat s vidinou, že se příští čtyři noci pořádně nevyspím. Uvidíme.

Ten malý zbytek hodin, který mi dneska zbyl jsem věnovala hrání si s WordPressem, aby mi vše fungovalo tak jak má. Ale mám ještě posledních pár věcí, na které se vrhnu jakmile se vrátím zase zpátky do civilizace.

Teď se mizim vysprchovat a připravit poslední maličkosti. See ya on Friday.