zrovna jsem si přistřihla vlasy o 0.5 centimetru. mám je dlouhý až do půly zad, suchý, ve spod kudrnatý. ideální vlasy na dredy. tak ještě rok. vám se to fakt nelíbí?

poslouchám michael franti. ekoaktivista, hippie. příjemná hudba. you can’t bomb the world with peace. známý tím, že po světě chodí poslední pár let zásadně bos. nedávno natočil dokument v middle east, který zobrazuje bolest a trpení místních lidí. christ, it’s been almost seven years. úplně cítím jak mě to strhává. v hloubi duše jsem hippie. dívám se na staré fotky mých rodičů a mám snad i pocit, že to mám dané v genech.

a zase jsem si vytvořila myspace account.

výmluva?

jídlo týdne: bílý jogurt. snědla jsem snad tři kila.

hudba týdne: buena vista social club. ještě pořád.

problém týdne: školství. ještě pořád.

kniha týdne: the story of psychology. zase jsem si uvědomila jak moc miluju řecko a jejich historii.

film týdne: nowhere in africa. další africký film. působivý film, v některých mi věcech tak blízký.

that’s about it.

jubilejní stovka. to tu myslím ještě nebylo, vzhledem k tomu, že jsem všechny své ostatní archivy a zápisky smazala po každé, když jsem začala mít pocit, že je to k ničemu.

vrátila jsem se zpátky k pj harvey. v poslední době její hudba je přesně to co mi nejvíce vyhovuje. v poslední době se taky dost utápím v podivných myšlenkách. další rok a já ho pořád jen míjím na chodbě. vždycky jsem si myslela, že jsem jedna z těch, kteří s tím nikdy budou mít problémy. ale zdá se, že má přátelství s klukama mi stejně moc nepomohla. a zítra zase.

dodívala jsem se na čtyř dílný noble house. doporučuji všem, kteří by se chtěli alespoň na chvíli podívat do hong kongu a pak hlavně těm, kteří nemají dost pevné nervy na to aby četli knihu o 1300+ stránkách. it is worth a try.

opět jsem si vylezla nahoru na soho, do fringe club café. má nejoblíbenější kavárna v celém hong kongu. mají tam totiž jedno z lepších iced lemon tea ve městě a tak tam chodím speciálně na chlazený čaj. mám to docela daleko, ale i tak mě to baví. ale bohužel galerie o patro níž byla zavřená - připravují tam výstavu s tématikou malého prince. možná se tam stavím jestli budu přes týden stíhat.

ale jinak je šílené vedro. už ve dvě jsem se vrátila domů, ačkoliv je tam to nejkrásnější počasí jaké existuje, ale šílené vedro. a zavřeli mi jedno knihupectví, kam jsem chodila docela často. jste mě měli vidět jak jsem se tam asi 10 minut snažila dostat no matter what, ale zablokovaly výtah aby nejezdil do druhého patra. knihkupectví totiž zabíralo celé patro.

včera jsme koupili další filmy. o zábavu mám rozhodně postaráno. taky jsem začala režírovat do formy eseje jednu hru o dvou podivných postavách jež je potkají na osamocené autobusové zastávce v sydney uprostřed noci. hodně zajímavý příběh. zejména proto, že jedna z postav má rasistický pohled na svět a ta druhá postava je mladý, nic netušící pákistánec. zítra bych měla vybrat scénu, kterou budu zpracovávat. možná vám odhalím konec této single act story.

Dělá se mi zle, když tě vidím
nad převahou prázdna
nelidské

nehybné
proklaté dárky
s přehnaným pocitem vlastní důležitosti
Někdy si dokonce přeji tvou smrt

Měla bych na tebe zapomenout
vrána
plná
fantazie
V nejhorších depresích

dokonale podbarvující
Láska přináší rizika
na tebe zapomněla
Ingrid Magnussen

docela sama
masturbuje
shnít
zklamáním
tragikomické

Tvé paže kolébka
jedů
odpadků
granáty

Samota
vzdálený křik
navěky

ani
ohlas
nenajde

vezmi všechno
cítíš mou přítomnost?
člověku vlastní

přestaň
s plány na pomstu
pokání
pěstuj
ti
zakazuji

odvolací soud
bezmocně
je to tak
důležité
já
vzteky
do hajzlu

ty šílená
osobo
nelibozvučně hádavá
moje
benzínová nádrž svítí PLNÁ

myslela jsem na ten příběh. na to jak skončil.

seděla jsem v parku uprostřed města. mezi mrakodrapy, mezi palmami. zvuky se ozývaly se všech stran ale já je neslyšela. soustředila jsem se na sešit v černé vazbě. park byl nezvykle opuštěný, ale přesně to mi vyhovovalo. kromě těch dvou babiček, které jsem viděla přicházet už z dálky.

šly pomalu. držely se jedna druhé. občas se zastavily uprostřed cesty aby si na něco ukázaly. aby si odpočinuly. po necelých pěti minutách došly k nejbližší lavičce. sedly si. ten pohyb mě úplně ohromil. ve stejnou chvíli, stejným způsobem. působilo to jako kdyby ten pohyb měly nacvičený. noha přes nohu. plátěné tenisky.

a pak si začaly povídat. debatovat. slyšela jsem je hlasitě a jasně, a kdybych uměla čínsky možná bych jim rozuměla. zamyslela jsem se nad jejich příběhem. prožily si kulturní revoluci? měly nějakou rodinu? zbyl jim ještě někdo? v hlavě se mi začal odvíjet smutný příběh. takových jako ony bylo mnoho.

když jsem pak znovu vzhédla, už tam neseděly. nepochopím proč jim trvalo tak dlouho dostat se k lavičce, aby pak během několika desítek sekund dokázaly zmizet úplně.

zase přišel čas shrnout filmy posledních dnů.

driving miss daisy (1989) dir. bruce beresford. na tenhle film jsem se dívala ještě za bílého dne, což moc často nedělám. na filmy se většinou dívám v noci pro lepší atmosféru. ale tenhle film se přesně hodil uprostřed dne. krásný příběh o přátelství a vztazích mezi staršími lidmi. film se odehrává v 50. letech minulého století, takže i dozvídáme něco o černošské situaci v té době. ještě pořád nebyli oprávněni ke spoustě věcí. miluju přízvuk a styl řeči morgana freemana. jen za mluvení bych mu dala oskara. 100%

scarface (1983) dir. brian de palma. čekala jsem něco lepšího. čekala jsem film, který bude mít hlubší pointu. čekala jsem film, který bude o něčem. kamera dobrá. herci dobří. začátek příběhu dobrý. ale konec - tedy spíš, poslední dvě a půl hodiny, dost o ničem. stoupání a stoupání aby mu pak došlo, že vrchol je prázdný. film plný krve, drog a drzosti. jediná věc, která mi přišla v celém filmu vymakaná byl al pacino’s španělský přízvuk. dokonalost. existuje (bohužel) jen jeden jediný důvod proč se na film podívat a to ten, že je to legendární film (šňupací scéna bude možná důvodem). ale jinak se nic nestane pokud ho vynecháte. 75%

buena vista social club. (1999) dir. wim wenders. miluju filmy wim wenderse. miluju cubu a jejich hudbu. a samozřejmě buena vista social club. dokumentární film o hudebnících jež nikdy nedostali pořádnou šanci prorazit. až teď. nádherný film podle skutečnosti. podle kruté reality a krásy kubánské hudby. doporučuji úplně všem. bez ohledu na to jakou hudbu posloucháte nebo jaký styl filmu upřednostňujete. 100%

21 grams (2003) dir. alejandro gonzález iñárritu. zvláštní dějová linka, která vyžaduje naprosté soustředění. jinak se ztratíte, stejně jako hlavní postavy. detailní pohled do lidských životů a tragédií. samozřejmě, komplikované lidské vztahy ale zároveň jakási jednoduchost a základní instinkt. ten vládne. tři lidské životy propletené takovým způsobem, že máte pocit, že celková váha příběhu musí být daleko těžší než pouhých dvacet jedna gramů. 95%

čtvrteční ráno. začínám opět jinak. všechna ta varování, kterých jsem si předtím nikdy nevšímala se ukázala být pravdivá.

už nechci nic. jen ranní kávu, nové fotografie, dobrou knihu a 21 gramů. líbí se mi to vysvětlení na konci, kterému stejně nevěřím, ale chtěla bych.

měla bych začít víc číst. the virgin suicides se nezdají být to pravé. film možná. something to think about.

už mě to přestalo bavit. ta nekonečná šaškárna.

ode dneška úplně minimalisticky. a možná vůbec.

už žádná cesta zpět. pro jedno použití.

Sobota odpoledne. První týden mám sebou. Tedy vlastně bych měla říct, první tři dny, protože včera - pátek - jsem to zátahla. Tímto zdravím Skalain. Vlastně nezatáhla úplně, šla jsem jen na tenis, protože v poslední době jsem se nějak začala snažit vrátit se k tomu sportu co nejvíce. Tímto opět zdravím Skalain. A dneska bych měla učit, protože ve středu mě čeká velký test z chemie a velký je proto, že jsme dostali čtyř stránkový článek o Carbon dating a ten test může z čehokoliv co je v tom článku. Ale díky bohu je to taky open test, což znamená, že si ten článek a další poznámky, které si udělám, můžu vzít s sebou a použít to.

Dneska nemám v plánu skoro nic. Zajdu jen do Central Library podívat se na galerii, která je celá věnovaná Chorvatsku a taky musím odevzdat fotky do nového pasu. Už nemám moc prázdných stránek a volného místa. Večer možná zajdu do kina. Cokoliv. Potřebuju nějaký hodně dobrý víkend.

Oh man. Zítra zase do školy. Druhý semestr, nejhorší ze všech: celých jedenáct týdnů pekla. Suddenly už se tak netěším.

Nic méně včera jsme si udělali krásnou neděli na Stanley Market, na kterém jsem samozřejmě dlouhou dobu nebyla. Moc pocit, že pořád někam chodím, ale stejně jsem všude dlouhou dobu nebyla. Syndrom Hong Kongu? Seděli jsme na pláži až do úplného setmění, popíjeli víno, dělali si sendviče s mortadellou, máma se učila čínštinu a já italštinu. Taková normální rodinka.

A dneska nevím. Dneska nic. Poslední den vegetace. Stahuju hudbu, dívám se na filmy, pojídám borůvky (úplně hnusné) a čekám až nám přijede nová sedačka do obýváku. Úžasné.

Chtěla jsem psát o českých filmech, který jsem viděla na HKIFF. Celý týden jsem si sepisovala myšlenky a poznámky k jednotlivým filmům (Obsluhoval jsem anglického krále, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Horem Pádem). Ale teď mi to přijde úplně zbytečné. Jednak ani jeden z filmů není novější tvorba a jednak je úplně jedno co si o tom myslím. Žiju někde úplně jinde. Nemám co říct, protože se na to úplně divám z jiného úhlu pohledu a téměř každý film ve mě jen potvrdil proč chci zůstat co nejdéle v Hong Kongu. Stejně tak si myslím připadal Martin, když se vrátil do Austrálie. Rozumím tomu více než dobře, ale všechno má asi své hranice. Tedy, ironicky, žádné hranice neexistujou. Jen existuje hranice, ve které si budu tvrdit a prosazovat to své. Ale už nechci. Vlastně už jsem tak trochu off-topic. Přála bych si kdybych tohle mohla vyjádřit lépe, bez toho aby to znělo, že proti někomu něco mám. Nemám nic proti nikomu. Asi jsem jen objevila (předtím potlačovaný) obdiv pro české filmy. To je asi tak všechno. Ale tu myšlenku za tím nemůžou pochopit úplně všichni, to mi došlo. Tedy možná ani já. Ale jak se dá pochopit svůj vlastní národ, když to nemáš k čemu porovnat? Tož otázka.